A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Autem do Egypta aneb cesta do neznáma (či známa?)...část 3.

a konečně část 3. a poslední

Autem do Egypta aneb cesta do neznáma (či známa?)...část 3.

Den 6. – středa 26.9.2007

Probouzíme se kolem půl sedmé, sice jsme spali jen pár hodin, ale cítíme se o dost líp…jsme hladoví jak vlci, tak si dáváme snídani, Mahmoud včera koupil „basbúzu“, to je takové typické arabské sladké pečivo, velmi sladké, ale dobré…jen co začneme jíst, blíží se k nám policejní auto…zastavuje u nás a jeden policista vystupuje z auta…no jo, zase budou kontrolovat pasy, kdo jsme a co tu děláme, jsme přece jen na citlivém místě…Dáváme jim pasy a oni začínají o něčem mluvit s Mahmoudem…moc jim nerozumím, ale pochytávám něco o jídle…začínají se dost dohadovat…ptám se, co se děje…„Mám problém, protože jsem jedl“, odpovídá mi Mahmoud…COŽE??? Musím připomenout, že cestujeme v období ramadánu, pro nezasvěcené: ramadán je postní měsíc, kdy se muslimové od úsvitu do západu slunce zdržují jídla, pití a jakýchkoli sexuálních praktik, výjimku z tohoto půstu mají staří lidé a děti, nemocní lidé a těhotné nebo kojící ženy a lidé, kteří CESTUJÍ, přičemž korán neupřesňuje, o jaký druh cesty se má jednat nebo jak dlouhá by cesta měla být…každopádně 5000 km v pěti dnech, které v té době máme za sebou, je dostatečně dlouhá cesta jako pádný důvod pro nedržení půstu…řídit celý den bez jakéhokoli jídla a pití by bylo dosti nebezpečné, přesněji řečeno hazard se zdravím a životem…Tito páni policisté zjevně nečetli korán, že nevědí o této výjimce, nebo mají touhu prostě někomu udělat problém…když jim Mahmoud vysvětluje, že cestujeme až z ČR a už 5 dní a oni jen, „aha, tak cestujete, a přitom tu spíte už od včerejška, několikrát jsme jeli okolo a viděli vás“…začínám být naštvaná, co si to umanuli, ptám se jich, co je za problém, oni jen, že nemluví anglicky…pak, že máme jet s nima na policejní stanici…tak jedeme, naštěstí je jen kousek…Beru si s sebou notebook, že si najdu adresu a telefon na konzulát a kdyby něco, budu dělat, že tam chci volat…toho se vždycky leknou…vedou k nás k jejich šéfovi, který vypadá, že ho kvůli nám vytáhli z postele…policisti mu hned hlásí, že nás našli jíst před nima na ulici…Mahmoud mu vysvětluje, že to bylo na liduprázdné ulici v našem autě a že cestujeme až z ČR…šéf si někde telefonicky ověřuje, že jsme opravdu v noci přicestovali a přikazuje policistovi vrátit nám pasy a pustit nás…ten drží pasy a zase začíná, „ale on jedl o ramadánu a na ulici“, šéf mu říká, no, jaký je v tom problém, a ať nám vrátí pasy…tak nám je konečně milostivě vrací pasy a odporoučíme se. Mahmoud je tak naštvaný, že chce jet přímo do Aqaby, odkud nám pak pluje trajekt do Egypta…já ale protestuju, že to nás nemůže rozházet a když už jsme tady, tak se chci jít vykoupat do Mrtvého moře a pak jet do skalního města Petra. Popojíždíme o pár km dál, kde vidíme vstup na pláž…jdeme vyzískat informace…otevírají až v 9, to je za tři čtvrtě hodiny, jinak tu kromě pláže mají i bazén a bar, o kousek dál by prý měla být ještě jedna pláž sice bez bazénu, ale levnější a už otevřená…tak popojíždíme dál a hledáme tu druhou pláž, jedeme, jedeme a nic…asi po 15 km podél pobřeží narážíme na další kontrolu, při té příležitosti se ptáme, zda je ještě nějaká pláž vepředu…prý ne, jsou tu jen 2 cestou zpátky…tak se otáčíme a jedeme zpátky…v tuto chvíli máme najeto přesně 5000 km z Prahy!!! Přijíždíme zpátky k pláži…ta druhá ta musí být hned tady vedle…tak se jdeme podívat, brána je zavřená, nikde nikdo…vždyť ale říkali, že má být otevřená…no nic, už je stejně 9, holt zaplatíme trochu víc, nedá se nic dělat…Zatímco si připravujeme u auta plavky a další věci s sebou, stojí kousek od nás další auto a v něm dva mladíci, určitě Evropané, pořád pokukují po našem autě a pak se jeden z nich osměluje a ptá se mě: „Vy jedete z Česka? My jsme Slováci“…vida, i v dalekých zemích skoro krajané…pak se vyptává na naši cestu, kam máme namířeno a kudy a jak dlouho jsme jeli a pak se s nimi loučíme a jdeme dovnitř… Tak už jsme u Mrtvého moře… inspiraci, proč se sem podívat, jsem opět získala z webu cestovatelů, kteří k Mrtvému moři také zavítali, já jsem předtím o něm žádné zajímavosti nevěděla…jen to, že je v něm nejslanější voda z moří…to že jsme k němu v noci jeli z tak strmého kopce, je dáno tím, že Mrtvé moře je nejhlubší otevřený prostor na Zemi, jeho hladina se nachází v nadmořské výšce asi minus 900 m, tj.900 m pod referenčním bodem hladiny Středozemního moře. Koupání v Mrtvém moři je opravdu zážitek…jednak voda je tu opravdu teplá, jako když si napustíte vanu teplou vodou, jednak si připadáte, že se koupete v olejíčku, kůže je pak opravdu tak jemná, jako když se natřete olejíčkem. Co je ale nejzajímavější: obsah soli ve vodě způsobuje, že vám voda nedovolí se do ní úplně ponořit a pořád vás vyzvedává nahoru na hladinu. Skoro se tu nedá plavat, protože vám vyskakují nohy nahoru, jediné, jak to jde, je ležet na zádech. Slyšela jsem názor, že se v Mrtvém moři nedá utopit a zřejmě to bude pravda, ať se snažíte, jak chcete, více než polovinu těla pod hladinu nedostanete. Běda ale, jestli si šáhnete mokrou rukou na oko nebo se vám dostane byť kapka vody do očí…není to nic moc a sprchy tu mají dost daleko a do kopce…Když už máme pocit, že nasolování v Mrtvém moři by mohlo stačit, jdeme se ještě trochu smočit do bazénu, když už jsme za něj zaplatili , ve kterém je naštěstí voda normální a dá se tu i zaplavat…, když už je možnost, místní zařízení musíme využít důsledně, a sprchy se po tolika dnech hodně šiknou, konečně šance na pořádnou očistu, další bude asi až doma a zatím nevíme, jak dlouho bude zbytek cesty ještě trvat… Když jsme byli u moře, viděli jsme několik lidí na pláži o kousek dál, ale mezi naší a touhle byl plot…tak to musí být ta, co nám o ní ten chlápek říkal a my jsme ji nenašli nebo už otevřeli…proto, když odjíždíme, koukám se, jestli uvidíme ještě jiný vchod…a hle, je hned pár metrů od té, kde jsme byli, to jsme teda pěkně slepí…no, teď už je to jedno…Mrtvé moře jsme si ozkoušeli, jsme svěží na další cestu a můžeme zase vyrazit… U kontroly, z které jsme se předtím vraceli, nás ani znova nekontrolují, hned se ptají, jestli jsme pláž našli a jaké bylo moře…pokračujeme dále na jih, po Mrtvém moři míjíme ještě dvě velká jezera, ale jinak už začíná opravdová poušť, podobná jako v Egyptě. Jedeme už celkem dlouho, až zase přijíždíme k jedné kontrole…kontrolují pasy a Mahmoud se ptá, kudy máme jet do Petry…voják nám radí, tady odbočte doleva po téhle silnici a ta vás zavede skoro až k Petře…odbočujeme tedy z hlavní a pokračujeme silnicí vedoucí pouští k horám…co čert nechce, začíná nám docházet benzín…jedeme pár km a začíná svítit kontrolka a otázka je, jestli tu bude nějaké město s benzínkou, ani nevíme, kde přesně podle mapy se nacházíme a všude kolem jen poušť a divoký beduinský život…přes cestu nám přebíhá několik velbloudů, hned u silnice se pase stádo koz a ovcí a jeden klučina ležící pod stromem na ně dohlíží…po chvíli zahlédneme několik domů, zřejmě nějaká vesnice, ale otázka je, jestli tu mají benzínku…vjíždíme do vesnice a Mahmoud se ptá na benzín…„jo, tady“ a ukazuje na obchod za ním…v obchodě??!! Mahmoud se tam jde zeptat, prodavač jde do skladu a přináší kanystr benzínu…mají ale jen normal…no to se nedá nic dělat, lepší než tu ztvrdnout v poušti…Zatímco Mahmoud s prodavačem hledají něco na nalití benzínu z kanystru do auta, já čekám v autě a kolem mě se sbíhají snad všechny děti z vesnice…je to pro ně „zážitek“ vidět v jejich vesnici turistku – Evropanku, ještě když přijela v černém autě s tmavými skly…všechny mi musejí říct „hallo“ nebo „money, money“ a ještě líp si na mě šáhnout…tyto momenty znám už z Egypta, ale tady mají navíc dostatek času…fakt nevím, co tam s tím benzínem dělají…jen doufám, že mě Mahmoud už brzy zachrání…jedna dívčina se snaží se mnou mluvit arabsky, alespoň něco jí rozumím a ptám se jí, jak se jmenuje a kolik je jí let…Mahmoud naštěstí přichází a vysvobozuje mě z obležení, tak ještě máváme dětem a jedeme pryč… A co teď? Rozhohujeme se jet zpátky na hlavní silnici, stejně kanystr je jen 10 litrů, takže se musíme dostat někam k benzínce a předtím jsme viděli ukazatel, že benzínka by měla být asi 20 km…navíc ten chlápek v obchodě Mahmoudovi říkal, že tudy se k Petře dojet nedá, že máme jet dál po hlavní a odbočit později… Vracíme se tedy zpátky, opravdu za chvíli narážíme na benzínku, natankujeme, dokonce už i super, a pokračujeme dál…podle mapy má být již brzy další křižovatka, takže odbočíme tam…tahle cesta by nás měla dovést k jiné hlavní silnici, pak kousek zpátky na sever a pak už by to mělo být blízko…ukazatel sedí s mapou…potkáváme nějaké auto a raději si ověřujeme, že se tudy opravdu do Petry dostaneme…silnice nás zavádí víc a víc do hor, začíná se kroutit sem a tam, ale je opravdu nádherná krajina a výhled na hory v poušti…několikrát zastavujeme a fotíme okolí…již brzy ale čeká ubohé autíčko další zkouška ohněm…cesta v Turecku k lázním Oylat byla proti téhle rovinka…jestli tam jsme museli vyjet na jedničku pár zatáček, tady musíme jet na jedničku možná několik km…když vidíme ty stoupáky před sebou, máme pocit, že se nahoru ani nevyškrábeme (a navíc máme těžký zadek)…a když pak zastavujeme nahoře a díváme se na klikatou strmou silnici za námi, ani nevěříme, že jsme to nakonec dokázali…no ještě nejsme na konci, pomalu začínáme nevěřit, že se ještě dneska do Petry dostaneme…vždyť jsme vyjížděli kolem 10.30 a už jsou 2 a my jsme někde uprostřed hor a před námi nekončící cesta…po dalších pár km nahoru a dolů se před námi objevují domky (a beduinské stany) a za chvíli dojíždíme do vesnice či malého městečka. Přijíždíme na křižovatku, kde je několik cest…tak se raději ptáme na místní policejní stanici na správnou cestu, abysme zase někde nebloudili…jak je vidět, na venkově jsou i policisté vstřícní a jeden nám hned ochotně vysvětluje, kudy se máme dát…po chvíli opravdu přijíždíme k hlavní silnici a tam už nacházíme ukazatele…I hlavní silnice vede přes kopce, naštěstí ne jako předtím nahoru a dolů, a nabízí nádnerný výhled na protější hory, přes které jsme před chvílí projížděli…Zanedlouho nás ukazatel navádí na odbočku a začíná město Petra…skalní město, do kterého máme namířeno, je na druhé straně a musíme sjet po úpatí kopce až dolů do údolí…míjíme i řadu turistických center a hotelů, Petra je velmi známé turisticky navštěvované místo, ve kterém byla nafilmována i řada filmů, z nejznámějších Indiana Jones…Parkujeme před bránou a jdeme obhlídnout situaci…lístek stojí 21 jordánských dinárů, což je 30 $, (no jo bohatí turisté)…takže pro dva 42 dinárů, my máme ale jenom 30, zkouším ukecat chlápka v kase, že už je pozdě odpoledne, tak by nám mohl dát slevu…jemu pak dochází a ptá se Mahmouda, „a ty jsi z Egypta?…tak to máš jako z arabské země jenom za 1 dinár“. Tak to tady mají ceny jako v Egyptě…např. 25 $ pro turisty a 2 egyptské libry (tj. cca 7 Kč) pro místní…(a to u nás byl před několika lety velký poprask, když jsme měli pro cizince JENOM dvojnásobné ceny)…v Egyptě mám ale jako manželka Egypťana vstupy za místní ceny, tady to ale neuznává, to by platilo, kdybych byla manželka Jordánce, jinak ne…no každopádně 22 dinárů lepší než 42, to je jako 11 na jednoho… Kupujeme lístky, pak se ještě vracíme do auta přezout se z pantoflí do pořádných bot, vzít si vodu a něco k jídlu na cestu a vyrážíme…hned za vstupem nám chlápek nabízí projet areál na koni místo šlapat pěšky…odmítáme a užíváme si procházku…většina turistů se už vrací zpátky, na cestě zpátky jich koňskou pomoc využívá více, je do kopce a všichni už jsou z chození unavení…kromě jízdy na koni, můžou využít také jízdu na velbloudu, oslu nebo malou bryčkou taženou jedním koněm…po chvíli již přicházíme k prvním skalám, na mnoha místech jsou tu jeskyně nebo menší otvory ve skalách…potom vstupujeme do celkem úzké soutěsky, tak akorát, že tu projedou dva koňské potahy vedle sebe, když se míjejí. Nad námi se ze všech stran tyčí několikametrové skály, že téměř není vidět obloha, a máme pocit, že na nás brzy budou chtít spadnout…uprostřed skal je i příjemný chládek, slunce vůbec nemá šanci sem zavítat, a tak nám chození nevadí…občas slyšíme dusání koně, které se mezi skálami mimořádně rozléhá, a za chvíli se zpoza skal vyřítí bryčka šílenou rychlostí, obzvlášť jede-li na ní kočí sám, to úplně nadskakuje…najednou se před námi soutěska rozevírá a přicházíme na prostranství, kde se proti nám tyčí obrovský chrám vytesaný do skály… WAW…klaníme se před jeho majestátností…po chvilce pouhého zírání na tuto úžasnou stavbu se jdeme podívat blíž…uvnitř je jedna místnost obdélníkového tvaru a na druhé straně pár schodů a další podobná místnost, to je vše, zajímavé jsou stěny místnosti, kde struktura skály vytvořila vlnité barevné žíly vypadající jako tapeta. Kromě chrámu jsou na jedné straně prostranství zbytky schodů vedoucích „až do nebe“, velmi připomínajících schody do Mordoru v Pánovi prstenů. Jinak jsou tu beduinské stánky se suvenýry a kafeterie, a mnoho místních s koňmi, osly, velbloudy a bryčkami čekajících na unavené a chůzí zmožené turisty vracející se zpět…cesta na prostranství s chrámem nekončí a tak pokračujeme dále a potkáváme další, sice jen menší, chrámy, hrobky, dokonce i amfiteátr…kromě toho řadu stánků se suvenýry a kafeterie, mnohé z nich obydlují původní prostory vytesané ve skalách. Přicházíme na velké prostranství, začíná právě zapadat slunce, pokračujeme ještě kousek dál, kde stojí zbytky starodávného kláštera…počet návštěvníků již řídne, i beduini s velbloudy a koňmi se začínají vytrácet, a my už jsme celkem uchození, proto se vydáváme na zpáteční cestu…v soutěskách už je šero, u jedné stěny stojí skupinka lidí a něco pozoruje a fotí, jdeme blíž a vidíme, že se tam vyvaluje velká pruhovaná ještěrka, ani jí nevadí společnost tolika lidí, ještě se otáčí, aby ji všichni dobře viděli…prostě movie star . Když docházíme nahoru nad začátek soutěsky téměř k východu, ještě stíháme poslední červeň paprsků než slunce úplně zapadne za obzor. Asi v půl šesté přicházíme k autu a vydáváme se na další cestu k našemu cíli v Jordánsku, přístavu Aqaba… Cestou si chceme koupit vodu a něco k jídlu, ale protože je těsně po západu slunce a všichni si „užívají“ své vytoužené jídlo a pití, nenalézáme jediný otevřený obchod…musíme počkat a nakoupit si až později…Zpočátku silnice vede opět na vrcholu kopce, postupně začíná klesat a dostáváme se až k dálnici, která pokračuje až přímo do Aqaby. Jen jednou zastavujeme u obchodu konečně si koupit jídlo a pití a jinak to svištíme po dálnici, která z pozvolného klesání začíná klesat prudčeji a prudčeji…sledujeme ukazatele na přístav, chceme jet rovnou tam a zjistit informace o trajektu, nějaké sice máme z internetu, ale kdoví, jestli jsou aktuální. Kopec začíná být tak prudký, že na některých místech dokonce musí mít něco jako „záchranné rampy“, kdyby autu selhaly brzdy, tak sjede ze silnice na cestu, kde najede na mírný protikopec, který ho zabrzdí. Kolem osmé večer konečně přijíždíme k přístavu, motáme se skrz stojícími kamiony a přijíždíme k bráně…dostáváme informaci, že trajekt vyplouvá zítra odpoledne ve 13 hodin (tj.ve 12 h našeho nezměněného času)…Tak co budeme dělat o té doby? Vracíme se zpátky do města Aqaba, že se tu trochu podíváme…Moc dlouho se ve městě nezdržujeme, jen vjíždíme na okraj…cesta do středu města by znamenala dalších několik hodin na vrácení se zpět v hustém provozu a Mahmoud už je unavený, tak přemýšlíme, kde dnes přespíme…Ve městě to asi moc dobře ne, tam bysme těžko hledali klid na spaní…že bysme jeli znovu k přístavu? Tam jsme si předtím všimli jednoho parkoviště, které bylo zaplněné kamiony čekajícími na vjezd do přístavu, tak co se schovat mezi ně jako první noc…Úplně příliš se mi tohle místo nezamlouvá, tak navrhuji jet o kousek dál, tam by měla být pláž u moře…Jedeme to tedy omrknout a nacházíme místo na parkovišti mezi pláží a silnicí u nějaké restaurace nebo baru…už tu stojí několik aut, je tu na pláži WC a voda, takže zůstáváme tady, steleme si a jdeme brzy spát….

Den 7. – čtvrtek 27.9.2007

Budíme se kolem 6. ráno, jdeme se umýt a přemýšlíme, co budeme dělat celé dopoledne… Akorát vidíme, jak do přístavu připlouvá trajekt…Mahmoud říká, to je náš trajekt…trochu znejistíme, že je tak brzy ráno a řekli nám, že odplouvá v jednu…buď tu bude čekat nebo nám dali špatnou informaci…Já ještě vytahuji notebook, kde jsem si uložila stránku z internetu o časech trajektu, že uvidíme, co píšou tady…kromě čtvrtka a neděle by měl trajekt jet v jednu odpoledne, ve čtvrtek a neděli v osm ráno…Co je vlastně dneska za den? Mám pocit, že tak úterý nebo středa. Vůbec jsme cestou nesledovali dny, tak ani nevíme…beru telefon a kontroluju datum – čtvrtek 27.9….to už je fakt čtvrtek? To už jsme skoro týden na cestě? Ani mi to nepřijde…ale, co když trajekt opravdu jede teď ráno a v přístavu nám dali špatnou info? Rozhodujeme se, že pojedeme rovnou do přístavu už teď a zeptáme se znovu, a raději počkáme tam a v klidu vyřídíme všechny papíry k odjezdu, než jet teď někam se podívat na pár hodin a pak zjistit, že je pozdě… Balíme si všechny své saky paky a jedeme rovnou do přístavu…jsme jen kousek od něj, takže nám to trvá zhruba 10 minut…zaprvé se jdeme hned ujistit o času trajektu…opravdu až ve 13 h…tak to máme dost času…pak si jdeme koupit lístky…je ještě zavřeno, otevírají za 45 minut…mezitím, co čekáme, se nás jeden chlápek ptá, jestli jedeme na trajekt, tak ať se rovnou postavíme tady, bude se tu tvořit řada…kupujeme si něco k snídani, ještě jsme nesnídali, ale dáváme si pozor, aby nás radši moc nikdo neviděl jíst…V 8 otevírají prodej lístků, tak si je jdeme koupit…podle info na netu, by měl lístek pro auto stát 120 $ a pro 1 osobu 35 $, takže 190 $ celkem…a pro vstup jsme jak v Sýrii i v Jordánsku platili kolem 50 – 60 $, něco na výstup a máme asi 300 $, tak by to snad mělo stačit…u prodeje lístků nás ale čeká nemilé překvapení…naše auto zařazují do dražší kategorie, jako 4×4, protože je vyšší, takže za něj chtějí 200 $ a pro osobu od tohoto měsíce zdvojnásobili cenu, takže za jednu osobu chtějí 70 $, tedy celkem 340 $…tak co teď? V Jordánsku zůstat nechceme, tak nemáme jinou možnost než je zaplatit. Stejně je to absurdní, protože mezi Aqabou v Jordánsku a Egyptem je jen cca 40-50 km, které bysme autem přejeli za nějakou půlhodinku a stálo by nás to směšnou částku za benzín…ale bohužel se jedná o území Izraele, a problém by byl jednak v tom, že některé arabské státy jako např.Sýrie vám neumožní vstup do země, pokud máte v pase razítko z Izraele, což se snad dá údajně obejít tím, že si razítko necháte dát na volný list papíru vložený do pasu, ale další zádrhel, pochybuji, že by Mahmoud získal vízum do Izraele… (já snad bych o vízum žádat nemusela)…takže pro těchto pár km většině lidí nezbývá než platit hříšné peníze za trajekt a trávit půl dne čekáním… Navíc platební karty tu nepřijímají a bankomat tu nemají, jenom směnárny…tak musíme zpátky do města a vybrat tam…U brány při výjezdu z přístavu je ale zase nějaký velice „důležitý“ policajt…že my prý můžeme, když jsme si ještě nevyřídili výstupní razítka do pasu, ale auto ne…Mahmoud mu vysvětluje, že potřebujeme jenom bankomat, navíc ani pro auto výstupní razítka nemáme, takže by neměl být vůbec žádný problém, ale on je jak natvrdlej…tak asi půjdeme těch asi 8 km do města pěšky nebo co? Říkám si, že někdy je asi trochu naškodu, že Mahmoud mluví arabsky, pochybuju, že kdyby jsme ani jeden nemluvili, že by se nám pokoušel něco takového vysvětlovat, normálně by nás pustil, ale takhle si potřebuje na někom smlsnout…nakonec něco píše na formulář, který jsme obdrželi na hranicích při vstupu a pouští nás…Asi za 10 min jsme ve městě, vybíráme z bankomatu 200 JOD tj.asi 285 $ a vracíme se zpátky do přístavu…tam zase u vstupní brány musí Mahmoud dlouhosáhle vysvětlovat situaci kvůli tomu, co ten policajt napsal do formuláře, a tady to nechápají…Každopádně jsme zpátky, kupujeme si lístky a jdeme vyřizovat výstupní formality…zase nás posílají nahoru a dolů od jednoho okénka k druhému, ale asi za půl hodiny to máme vyřízené a sedáme si dole v přízemí na lavičku a čekáme, až uteče čas… Mezitím do řady aut čekajících na trajekt přijelo velké obytné auto s francouzskou SPZ a taky dva Evropani na motorkách…sledujeme, jak stejně jako my předtím začínají běhat nahoru a dolů, motorkáři se nás radši už ptají na radu, chlápek z obytného přívěsu začíná mít čím dál zarputilejší výraz, jak běhá sem a tam a nakonec ještě musí do budovy přivést celou rodinu, manželku a dvě děti, zřejmě je celníci chtějí vidět osobně, aby je tu náhodou neodložil a přitom dělal, že odjíždějí všichni. Před 11.hodinou nám dávají znamení, že se máme přesunout k trajektu…tam vystupuji, auto dovnitř zaveze Mahmoud…při vstupu na trajekt trochu dělají problémy některým arabským cestujícím a nedovolují jim si vzít sebou žádné zavazadlo ani pití, občas se trochu dohadují a hádají, na cizince jsou „hodnější“, takže lahev vody beru radši do ruky já a v pohodě s ní procházím…kdyby ji nesl Mahmoud, asi by ho zastavili… Vybíráme si místo u okénka sice špinavého, ale třeba alespoň něco uvidíme…v 11.50 resp.12.50 místního času vyplouváme směr Nuweiba… Přímo na trajektu nám vyřizují razítka do pasu, do Egypta mám dlouhodobé vízum, takže nic neplatím…a po hodině a čtvrt připlouváme k břehům cíle naší cesty a našemu domovu…Egyptu… Chvíli ještě čekáme než nás pustí ven a asi po 20 min v půl druhé vyjíždíme z trajektu…tak jsem zvědavá, co nás čeká tady, na webových stránkách MZV příliš nedoporučovali jezdit do Egypta autem, že procedury na hranicích jsou docela drsné…ale po zkušenostech z předchozích zemí, kdy to nebylo tak hrozné, doufáme, že to tady bude obdobné…to ještě ale netušíme, že tentokrát se webovky MZV trefily a že to, co nás čeká, předčí veškeré naše nejhorší očekávání… První, co nastává, že všechna auta staví do řady, posílají nás ven a projíždí okolo autem s nějakým rentgenovým zářením nebo čím, důvod mi taktéž není příliš jasný…to naštěstí trvá jen pár minut. Potom všechny auta nahánějí na parkoviště pod střechu a začíná kontrola…každé auto kontrolují tři chlápci, zřejmě každý z jiného oddělení policie a celník, a prošmejdí ho ze všech stran. Naštěstí ani rotoped, ani věž, ani paintballové kuličky, ani nic jiného je nezajímá, ptají se jen na televizi, videokameru a podobné věci, za ty by se muselo něco zaplatit, pokud by v Egyptě zůstaly.V povinné výbavě auta v Egyptě není lékarnička či výstražný trojúhelník, nikdy jsem neviděla, že by se na ně ptali, ale na co se ptají skoro při každé kontrole, je hasicí přístroj…kdo ho nemá, toho posílají, aby si ho koupil. Takže první výdaje za hasičák…do téhle chvíle to ale celkem ještě všechno jde…pak ale začíná ta pravá anabáze…pokud bych ji měla popisovat dopodrobna, vyšlo by to na další dvě tři stránky, takže se omezím na stručné vyjádření…běhání po všech čertech, od jedné budovy ke druhé, od jednoho okénka k druhému, a to ne v rámci jedné budovy, ale v rámci celého přístavu, tam a zpátky a zase tam, navíc klimatizaci mají úředníci jen uvnitř a lidi nechají stát u okénka venku v horku a na slunci, takže jenom chytáme záchvěvy studeného vzduchu z okýnek…a do toho placení za tohle a za tamto, peníze mizí, jen to fikne. Všechny formuláře jsou jenom v arabštině, a vidím, že i Mahmoud, který je „doma“, má problém to všechno vyřídit, tak co potom, kdyby tam člověk jako turista byl sám??? Několikrát potkáváme toho Francouze z obytného auta, tak se mu Mahmoud snaží poradit a pomoct aspoň tím, co sám ví, myslím, že teď touží administrativě, co byla na jordánské straně…Do toho si měníme poslední dolary na egyptské libry a ve směnárně nám zase nechtějí vzít dvecetidolarovku, že je na ní proužek, jak ji někdo ohýbal…co je tohle za důvod??!! Říkám Mahmoudovi: „ta nám určitě pak bude chybět, měla jsem jít peníze vyměnit sama, mně by nic neřekl a vzal by ji.“ Po nějaké době dochází na má slova. Když vidíme, jak peníze rychle mizí, beru bankovku, že ji jdu vyměnit sama…natrefuji na ještě jinou otevřenou směnárnu, kde mi ji v pohodě mění. Ještě že tak. Ani nejsme u konce s vyřizováním a už nám moc nezbývá…a v přístavu není žádný bankomat a ven nás beze všech vyřízených papírů nepustí. Už začínáme přemýšlet, kde si v nejhorším budeme muset půjčit, jedině od těch Francouzů, a až vyjedeme, najdeme bankomat a vrátíme jim to zpátky…Jak se říká, máme víc štěstí než rozumu, a za poslední úkon, což je egyptská SPZ, zase jako jediná země, kterou projíždíme, neuznávají národní SPZ, platíme skoro poslední peníze, ale vychází to, zbývá nám asi 10 LE, které dáváme chlápkovi, který nám SPZ přidělává…uf uf, to bylo o fous…zaplaťpánbů, že jsme předtím vybrali z bankomatu.
Takže v 5 odpoledne konečně vyjíždíme z přístavu, ačkoli je Mahmoud „místní“ jako jedni z posledních, tj. od chvíle, co jsme vyjeli autem z trajektu jsou to 3,5 hodiny a vstupní poplatky a pojištění pro auto nás stály víc než 200 $, takže 4x víc než v předchozích státech!!! Musíme to brát pozitivně, že to je platné na 3 měsíce. Kdyby jsme jenom projížděli, byla bych naštvaná víc, protože bysme platili stejně…Welcome to Egypt!!!
Nechci, aby si někdo moje slova vyložil špatně, já Egypt a lidi tady miluju a nedám na něj dopustit, ale administrativa a byrokracie je jeho stinná stránka a já už jsem toho při jednání na různých úřadech zažila dost. Pokud někdo nadává na české úřady a byrokracii, měl by si jít něco zkusit vyřídit v Egyptě, v tu chvíli by si přál tu nejhorší „megeru“ na českém finančáku… První, co musíme teď udělat, je najít bankomat a vybrat nějaké peníze na benzín a na něco k jídlu a pití po cestě. Jedeme do turistické oblasti, kde je řada hotelů, v jednom z nich nám radí, že bankomat je jen v jednom velkém hotelu, který jsme akorát minuli. Vracíme se tam, vybírám 200 LE z bankomatu, benzín je tu naštěstí levný, plnou nádrž natankujeme za nějakých 70 LE, což je asi 250 Kč…to se to pak jezdí . Po vybrání peněz hledáme benzínku, potřebujeme natankovat…po několika km jednu nacházíme, mají ale jenom benzín 80 a 90 oktanů. V nejhorším 90 by stačil, ale radí nám, že asi za 10 km ve směru na Káhiru, kterým jedeme, je velká benzínka, kde mají i 92 oktanů. OK, tak natankujeme tam…vyrážíme, po několika km přijíždíme na křižovatku, kde cedule Káhira ukazuje doleva. Odbočujeme, míjíme jednu z policejních kontrol, kterých je po Egyptě jako máku, ale zrovna tu nikdo není, protože je těsně po západu slunce, takže všichni odešli jíst…za kontrolou začíná cesta mezi horami, nikde ani auto, jen skály a silnice…to je divné, říkáme si, tady to nevypadá, že by měla být benzínka a podle mapy do nejbližšího města je to přes 100 km. Kontrolka benzínu se akorát rozsvítila…ok, tak ještě zajedeme za tuhle zatáčku a když nic, tak se radši vrátíme, už je to mnohem víc než 10 km od té první benzínky a když budeme pokračovat, možná nás čeká noc uprostřed hor a pouště a čekání na nějaké auto záchrany…situaci, kdy nám došel benzín, už známe z dřívějška a nechceme si ji zopakovat znova, takže radši neriskujeme a vracíme se zpátky…na kontrole už jsou všichni zpátky, takže se Mahmoud hned ptá na tu benzínku…„jo, ta je hned tady po pár km, ale měli jste jet rovně, ne odbočovat tudy.“ Tak jsme zachráněni, po pár km opravdu narážíme na benzínku…tankujeme benzín 92, dává to 48,5 litru (z 50!!!), takže je to jen tak tak a řešíme, co teď…Z toho, co jsem viděla na tom kousku cesty, který jsme ujeli, se mi tamtudy znova nechce, zejména ne teď večer. Jsme taky už dost unavení a nevidím to, že bysme byli schopni ujet přes 700 km až domů v noci, takže stejně budeme muset ještě jednu noc někde přespat a pokračovat ráno…Využívám této situace a navrhuji, že pojedeme teď ke Svaté Kateřině, přespíme někde tam, ráno se půjdeme podívat na známý klášter a vylezeme na horu Mt.Sinaj a pak vyrazíme domů. Mahmoud chvíli protestuje, chce jet rovnou, ale pak uznává, že v jednom tahu stejně jet nemůžeme a že ta cesta, kterou jsme jeli, opravdu není v noci to pravé ořechové a že to teda uděláme podle mě. Ke Svaté Kateřině je to asi 110 km, podle mapy část cesty bude zase mezi horami, tak jenom doufáme, že to nebude jako v Jordánsku…naštěstí je v pohodě, sice trochu mezi horami, ale ne tak moc, jako ta původní trasa, kterou jsme měli jet. V 8 večer přijíždíme do města Sv.Kateřina a kupujeme si něco k jídlu a pití. Při té příležitosti se Mahmoud v obchodě ptá na možnosti přespání, zda tu je nějaký kemp, že bysme alespoň poslední noc spali lépe než v autě. Radí mu tam asi tři místa sloužící jako kempy…jedeme do jednoho z nich, mají tu pokoje s matrací za 40 LE a s postelí za 60 LE…jedeme se ještě porozhlédnout po těch dalších, ale nedaří se nám je najít, tak se vracíme do toho prvního a bereme pokoj s matrací…ještě musíme hledat oddací list, aby nás nechali spát v jednom pokoji, dáváme si čaj a jak sedíme, uvědomuju si, že nemám taštičku s doklady a penězi, všude ji hledáme a nikde ji nemůžeme najít, už začínám panikařit, nakonec ji nacházíme v autě zapadlou pod sedačkou…tak si říkáme, to je znamení jít spát, už toho je na nás dost…Konečně spánek bez lámání zad…

Den 8. – pátek 28.9.2007

Probouzíme se v 7 hodin vyspaní dorůžova…přesně před týdnem začala naše cesta…po snídani a zaplacení pokoje vyrážíme v 8 hodin k hoře Svaté Kateřiny, projíždíme městem a za 15 minut jsme na parkovišti odkud už musíme po svých. V pátek je klášter otevřen pro veřejnost jen od 10 do 12 hodin, tak chceme nejdříve vyšplhat na horu Mt.Sinaj a navštívit ho po cestě zpátky…začíná být horko a všichni ostatní výletníci se již vrací dolů…zjišťujeme, že mnozí z nich se vydali na výstup ještě před rozedněním, protože s sebou mají baterky, počkali si na východ slunce a teď už sestupují dolů. Potkáváme skupinku mladých egyptských studentů také již na cestě zpět a je vidět, že jsou pěkně vyřízení…a co teda my, když jdeme teprve nahoru…asi po půl hodině výstupu, kdy vrchol je stále v nedohlednu a horko se začíná stupňovat a naše jediná voda začíná také teplat, činíme rozhodnutí, že už opravdu není vhodná doba na takový výstup a že náš dnešní cíl zkrátíme k dřevěné budce, která se před námi objevila na obzoru a vypadá jako občerstvení…občerstvení to sice je, ale nikdo tu není nebo někde spí, i když veškeré pití je vystavené na pultu a okénko je otevřené…krást nebudeme, stejně to pití, co tu stojí, je teplé, takže dopíjíme náš zbytek vody a vyrážíme na cestu zpět. Už máme zkušenost, tak příště, až sem přijedeme, musíme vyrazit před svítáním, kdy není takové horko a pak nahoru třeba i vylezeme…cestou dolů ještě předháníme některé poslední egyptské studenty, někteří z nich se sotva plazí, jedna studentka má problém s nohou, tak ji ostatní podpírají…jak se říká: „sportem k trvalé invaliditě“…Zpátky před klášterem jsme asi 10 minut před desátou, tak chvíli čekáme a pak se jdeme podívat dovnitř…Po prohlédnutí areálu kláštera se vracíme zpátky na parkoviště a čtvrt hodiny před 11. vyrážíme na poslední úsek naší cesty, kdy máme před sebou něco přes 750 km. Projíždíme několika krásnými místy Sinajského poloostrova, v jednom údolí uprostřed hor leží pravá oáza, stovky palmových stromů a mezi nimi stáda ovcí, koz a velbloudů, znovu pozorujeme reálný život beduinů žijících všude v této oblasti, neboť původní obyvatelstvo tohoto poloostrova tvoří z převážné většiny právě beduíni, kterých tu žije 14 kmenů.
Asi po 130 km přijíždíme k moři a další část cesty vede téměř celou dobu po pobřeží. V půl třetí jsme těsně u vjezdu do tunelu pod Suezským průplavem, když se na počitadle stavu kilometrů objevuje číslo 109 460, takže máme ujeto přesně 6000 km z Prahy!!! Když občas cestujeme do Káhiry, což je něco přes 500 km, vždycky si dáváme krátký odpočinek v kafeterii, kupujeme si něco k pití nebo i k jídlu a střídáme se v řízení, někdy i 2x…několikrát si říkám, že nechám řídit Mahmouda, vždyť jsem mu předtím slibovala, že cestu v Egyptě bude řídit celou on, když já jsem řídila převážnou část cesty v Evropě, protože nemá mezinárodní řidičák… vidina domova po tak dlouhé cestě nás ale táhne tak, že kromě jedné zastávky na natankování benzínu ve městě Suez, kdy ale ani nevystupujeme z auta, jedeme v jednom tahu. Pár km za městem Suez se napojujeme na nám známou cestu, po které jezdíme z Káhiry, což nás táhne ještě víc a chceme už být doma, pořád nám ale zbývá kolem 400 km… Fotíme si ještě západ slunce v poušti…ne že bysme ho už neměli vyfocený xkrát, vždycky je úžasný…ale ani tady nezastavujeme, Mahmoud ho fotí jen z okna…o hodinu a kousek později už ale přijíždíme na dobře známý kruhák mezi Hurgádou a Safagou, teď už zbývá jen 40 km… V 7 hodin a 10 minut parkujeme před naším domem, vydechujeme úlevou, že jsme tuhle dlouhou cestu zvládli, po 7 dnech 12 hodinách a 40 minutách a 6 463 km naše cesta končí…….

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
23
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Nina
06.05.2012 22:10 193.179.208.***
 

Jediným slovem,spadla mi brada,nad tvým psaním a vyprávěním a hlavně obdivuji odvahu procestovat svět a neznámé části země.Budu se opakovat tím co píšou ostatní,že máš talent na psaní a dneska jsem natrefila náhodou tuto stránku a jsem z ní unesená.Budu se těšit na další příběh a jen tiše závidět nad odvahou lidí,kteří se k tomu odhodlají.Možná i já se jednou zaregistruji a popíšu některé začátečnické poznatky :-)

  • Anonym (3)
  • Anonym (1)
Ppajinka 20.07.2009 10:57
 

Nádherné čtení, člověk musel poznat za tu cestu moho věcí.Článek jsem četla jedním dechem, úžasný. Snad se dočkáme ještě nějakého příběhu. ;-) nádhera

  • Anonym (1)
Trynny 01.05.2009 14:37
 

Dlouhou dobu jsem se snažila zjistit na internetu jak moc náročná by byla cesta autem do Egypta, takže děkuji za tvůj cestopis. Je nádherně napsaný, krásně doplněný fotkami, nemohla jsem se od čtení ani na chvíli odtrhnout a když jsem byla u konce, byla jsem smutná, že tvé řádky jsou u konce. ;-)

Tuci 09.04.2009 11:18
 

Přečíst tvou cestu na jeden zátah byla nádhera a to že jsem tě poznala osobně ve mě jen umocňuje krásné pocity a vzpomínky...Děkuji, Iveta ;-)

  • Anonym (2)
  • Anonym (1)
Majdaa 19.02.2009 11:20
 

Leni, jsem nováčkem na Orbionu, ale tvoje psaní je něco nádherného. Zhltala jsem to jedním dechem a je strašná škoda, že nepíšeš profesionálně. Máš holka talent od Boha!!! Díky za všechny postřehy a dojmy, je to úžasné. Přeji ti moc a moc pohodový život a lehké zdolávání překážek, které tě čekají. Přeci jen Egypt - jiný svět, jiná kultura, jiné zvyky. Držím palečky, jsi opravdu vyjímečná. :-D :-D :-D

  • Anonym (1)
Kobra44 22.01.2009 02:02
 

Lenko klobouk dolu, dočetl jsem to jednim dechem.Krásně píšeš stálo by zato to vidat knižně.Určitě bys dala dohromady další články.

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Lenka-D.G.I 14.12.2008 14:39
 

iwa: zatim jsme nazpatek autem necestovali, mame ho porad jeste tady v Egypte a doufam, ze uz tu i zustane nebo alespon jeste dlouho ;-)
Jinak vsem diky za komentare, jsem rada, ze se cestopis libi a snad i nekomu pomuze pri podobne ceste :-P

  • Anonym (2)
  • Anonym (1)
iwa 19.11.2008 19:19
 

Veľmi podnetné a aj dobre spracované v rámci cestopisu...Vrelá vďaka za tvoj čas nám to takto pekne a najmä dosť podrobne opísať...
Zaujímalo by ma ako ste sa vrátili autom do Európy naspäť, či tou istou cestou alebo ste zvolili iný smer...
Vrelá vďaka...

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
abdi 09.11.2008 20:38
 

Velice krásně a poutavě napsáno,fotky z cesty jsou nádherný.
Díky a přeji jen to nej nej :-)

  • Anonym (2)
  • Anonym (2)
padža 04.11.2008 23:34
 

Paráda,fakt pěkně napsaný četla jsem všechny tři naráz.opravdu by si mohla psát cestopisné knihy. :-D

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Jaruš mushkela 04.09.2008 10:59
 

Přečetla jsem všechny díly jedním dechem. Jak jinak, když je to tak poutavé čtení! Báječné!!! ;-) :-D

  • Anonym (1)
  • Anonym (2)
Hanina 03.09.2008 00:19
 

nádhera :-P

  • Anonym (1)
  • Anonym (4)
badawi 23.08.2008 08:29
 

paráda ;-)

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Jiřík1985 21.07.2008 01:22
 

Tak to tedy opravdu smekám.Všechny části jsem dal naráz a byl jsem u toho napnutej jak kšandy.Opravdu tleskám za Vaší odvahu a přeji mnoho dalších úspěšných cestovatelských zážitků. :-D :-P

  • Anonym (1)
ZdenaB 30.05.2008 22:26
 

Přečetla jsem všechny 3 části naráz- nelze jinak- máš dobrodružnou povahu i odvahu, přeji Vám oběma aby Vám život vycházel tak, jak si přejete- spoustu dalších cest, ale bez úředních komplikací-...aby jsme i my z toho měli tyhle Vaše skvělé zážitky. Super...držím palce. ;-)

  • Anonym (1)
  • Anonym (2)
Zpět na všechny diskuze