A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Báječné 4denní putování pouští

Vím, že je to již dlouhá doba, co jsme tuto báječnou výpravu podnikli. A myslím si, že i spousta lidiček už ani nedoufá, že cestopis nakonec přeci jen vznikne. Tak pro ty všechny, kteří mi věřili a natruc těm, kteří už nade mnou zlomili hůl, je tady! :-) Opět je dlouhý, vím. A omlouvám se za to! Ale je to především připomínka a milé vzpomínky pro nás všechny, kteří jsme tuto výpravu na vlastní kůži prožili. A pokud se i někdo další vrhne na čtení, už předem před ním smekám a jen si budu tajně přát, aby se při čtení také alespoň trošku cítil jeho součástí. Děkuji!

Báječné 4denní putování pouští

Hurghada – El Dahar – hotel Triton Empire (červen 2010)

1. den

Je čtvrtek 3.června pozdě v noci, kdy já, Evelína a spolu s námi nové dvě parťačky Gabča a Jituš, všechny obtěžkány nezbytnými zavazadly nutnými k přežití na naší 4denní výpravě, mžouráme do noci a vyhlížíme mikrobus. Když si vzpomenu na první výpravy pouze ve čtyřech lidech. Kde jsou ty časy… Teď už nás je pěkná banda! Tentokrát totiž vyrážíme v počtu sedmi plus řidič. :-)

Po chvilce čekání již vidíme blikající světla. Nastupujeme a po přivítání se s Lenkou D.G.I., jejím manželem Mahmoudem, jeho bratrem Abhamidem a řidičem, se uvelebujeme každá na svém místečku. A může se vyrazit vstříc dobrodružství! :-)

Cesta vede přes Al Gounu, kde je první policejní stanoviště, do Káhiry a dále pouští do naší první plánované zastávky, kterou je oáza Baharíja. Do městečka Bawiti přijíždíme po osmé hodině ranní. Je to zřejmě ještě poměrně brzy, protože nikde není ani živáčka. Alespoň že na benzince je trošku živěji. A tak můžeme natankovat. Já si mezitím fotím okolí včetně čerpací stanice, protože rozdíl oproti těm našim evropským je naprosto nepřehlédnutelný… :-) Ale co, hlavně že má náš mikrobus zase šťávu a my tak můžeme pokračovat dál.

Bawiti vypadá, jako by se tu zastavil čas. I domky jsou podobné těm, jaké známe ze staré části Hurghady. Působí to dost bezútěšně a jakoby mimo realitu. Přitom kdysi dávno zde bývala úrodná zemědělská půda. Ale asi proto, že tudy nevedla žádná z hlavních obchodních cest, časem ji opět pohltila poušť. A jak je patrné, místní obyvatelé se této realitě naprosto poddali a přizpůsobili.

Naše první kroky vedou do muzea zlatých mumií. No, abych to uvedla na pravou míru… Muzeum se nachází ve starém polorozpadlém bunkru. :-( Je to škoda, protože si myslím, že vystavované mumie by si jistě zasloužily důstojnější místo k odpočinku. Navíc nás zde provází člověk, který se buď nechce namáhat nebo (v horším případě) má povědomí o svých předcích daleko menší jak my cizinci. :-(

Odsud se přesunujeme po vlastních ke dvěma hrobkám z 26.dynastie. Uvnitř však není prakticky nic k vidění. :-( Cestou zpět k busu nás zaujme na horizontu se hrdě tyčící palmový háj. V té nekonečné poušti je to naprostá pastva pro oči! Na jeho pozadí se pak dme kopec pyramidového tvaru. Místní jej nazývají Kouzelná hora kvůli zvláštní hře světel na jejích svazích. Toho jsme bohužel ale svědky nebyli, takže nemohu říci, co je na tom pravdy. :-(

Jihozápadně od Bawiti se nachází Alexandrův chrám. Po příjezdu k němu jsme byli přesvědčeni, že vzhledem k jeho nedobrému stavu budeme s prohlídkou rychle hotovi. Vždyť i v průvodci se uvádí, že zde toho není moc vidět. Chlapi se k návštěvě dokonce ani neobtěžovali. A jejich chyba! Ani by člověk netušil, co dokáže chytrý a pro svoji profesi zapálený průvodce… S ohromným nadšením nás seznamoval se všemi zajímavostmi chrámu a vyprávěl, jaký čilý život zde kdysi dávno panoval. Dokonce se ve svém povídání dostal i daleko za tehdejší zdi. Bylo báječné dozvědět se spoustu zajímavostí, které ani z průvodce nevyčteme a současně pozorovat tohoto chlapíka. Jeho znalosti, nadšení a elán byly naprosto úžasné a my se nakonec odsud vracely plny dojmů, informací a především spokojené. Bylo to skvělé setkání. A tomu kdo jednou zavítá do těchto končin, vřele doporučuji návštěvu chrámu. Pak už jen může doufat, že narazí na stejného průvodce jako my. :-)

Není ještě ani poledne, když se naším mikrobusem přemísťujeme o pár kilometrů dál do beduínského kempu. Tento kemp je naprosto kouzelný. Všude je spousta proutěných chatek ve tvaru stanů a uprostřed toho všeho jeden veliký sloužící jako jídelna a společenská místnost dohromady. Zrovna tu dojídají svůj oběd nějací Holanďané. My si na ten svůj musíme ještě chvilku počkat. A tak zatím vyrážíme na obhlídku. Samozřejmě že našim zrakům nemůže uniknout bazén. Hned se k němu vydáváme s nadějí, že si zde zchladíme alespoň nohy. Jo ale to bych vám přála vidět… :-) Bazén je plný železité vody. Vypadá to, jako by do něj někdo nasypal veškerou rez z okolí. Uííí, tak sem tedy určitě nevlezu! :-)

Ale to už po čichu poznáváme, že se nám začíná přinášet oběd. Tak hurá na něj a nezdržovat! :-) Po krátkém odpočinku na trávení si jdeme přeházet zavazadla z mikrobusu do připravených džípů. Dál už totiž pojedeme skrz poušť a to by mikrobus bez náhonu na všechna čtyři kola opravdu nezvládl. :-)

Rozdělili jsme se do dvou skupin. Já, Evelína, Gabča a Jitka nasedáme do jednoho džípu a do druhého pak Lenka s Mahmoudem a Abhamidem. Tak a může se vyrazit!

První zastávkou po zhruba patnácti minutách je jakási nádrž s vodou. U druhého auta se totiž objevil nějaký problém pod kapotou. Haha, opět jsem měla šťastnou ruku při výběru vozidla. Náš džíp byl totiž po celou dobu ready. :-) Po pár minutách ale už opět pokračujeme dál. Ne však již po silnici, nýbrž pouští, jupííí! Je to nádhera a já fotím jak divá. Krajina se pomalu mění, vjíždíme do Černé poutě. Kdo by si představoval klasickou poušť s dunami, jak je známe z filmů, byl by velice překvapen. Země je tu tvrdá jak kámen a vrcholky kopců černé jako uhel. Celá tato poušť vypadá jako by zde kdysi dávno vybuchla sopka a její okolí bylo pokryto zčernalou lávou. Sem tam však probleskují žlutá místa, což vytváří spolu se slunečními paprsky úchvatné scenérie. Jako fotograf bych zde mohla být celý den, vyhledávat různá místa a fotit a fotit. :-)

Míříme dál, až dojedeme ke Křišťálové hoře. Její povrch je tvořen z čistého křemenného křišťálu. Je to ale spíše větší skála než hora. Na první pohled působí zcela nenápadně a jet kolem ní bez průvodce, jistě ji minu bez povšimnutí.

Cestou dál (někde mezi Černou a Bílou pouští) mě Mohamed, řidič našeho džípu, upozorňuje na krásně žlutou planinu. Říká se jí Aquabates (nikde jsem však o ní zmínku na netu nenašla). Dle jeho slov zde prý kdysi dávno byla voda. Nemám důvod tomu nevěřit, protože i celá Baharíja byla za faraónských dob předním zemědělským střediskem a jedním z nejzelenějších míst v celém Egyptě. A jak jsem se dočetla, pěstovalo se zde především obilí a víno.

Další část naší cesty je převážně adrenalinová. Tak to je něco pro mě, jupííí! :-) Mohamed se předvádí a jak to jen jde, lítá s námi po dunách nahoru dolů jak zběsilý. Ale úplně nejúžasnější jsou přejezdy po dunách po jejich obvodu. Chvílemi máme pocit, že se musíme co chvilku převrátit. Tak tohle si fakt užívám. Je to nepopsatelný zážitek! :-)

Při jedné zastávce na focení se mě Lenka ptá, jak to děláme, že s námi Mohamed vyvádí takové lotroviny. Že pozorovat nás z jejich džípu je opravdu chvílemi o nervy. :-) No jo, stačí pár pochvalných slov a … Co si budeme povídat, chlapi jsou ješitní všude na světě… :-)

A tak dál lítáme z jedné duny do druhé až …… Až se nám podaří zapadnout, haha… :-) Stojíme zabořeni pod dunou a zadkem džípu opřeni o skálu. „No problem!“ zvolá Mohamed a dřív než stačí kdokoli z nás zareagovat, nahazuje náhon na všechna kola, dupne na plyn a …… Snad tuna jemného žlutého písku se řítí přímo na mě! :-) Sedím totiž vpředu a okýnko stažené. Taková nerozvážnost! Ale kdo by to byl předvídal??? Ještě druhý den se ze mě stále sype písek. :-)

Vystupujeme s holkama z auta, abychom mu odlehčily a Mohamed se ho snaží dostat z této prekérní situace. Já mezitím sundavám krytku z foťáku a zase vše dokumentuji. :-) Je to však kluk šikovný a tak již po pár minutách opět usedáme na svá místa a můžeme vyrazit dál.

Cestou ještě stavíme v úžasné roklině. Tvoří ji dva proti sobě stojící bílé skalní útvary, které se nahoře téměř dotýkají, a tím jakoby vytvářejí pomyslnou střechu. Před nimi jsou naváté nádherné žluté duny. Nemůžeme si odpustit po nich nevyběhnout! Jsme jak malé děti. A stejně jako na sněhu, i tady je téměř povinností se sklouznout. J:-)

Ještě než dorazíme do Bílé pouště, zastavujeme u jezírka. Je to zvláštní a zároveň krásný pohled – jedno malé jezírko uprostřed nekonečné pouště. Někdo si zde smočí nohy, jiný tam spadne… Viď Evelínko! :-)

Cestou k Bílé poušti nám postupně žlutý písek mizí pod koly a mění se v šedý tvrdý povrch. Před námi se vynořují zvláštní zaoblené útvary podobající se bílým sfingám, tajemným ptákům, velbloudům, zkrátka všemu možnému dle toho, jakou má kdo fantazii. Celá poušť působí dojmem, jako bychom se proháněli po bílé sněhové planině. Zážitek z toho nám nemůže zkazit ani skutečnost, že je silný vítr a vše je v jakémsi šedém písečném oparu. Na focení to sice není zrovna ideální stav, ale co se dá dělat. Počasí neporučíš!

Je již kolem sedmé hodiny večerní, když se vracíme zpět do Západní pouště, abychom si našli místo k přenocování. Zhruba po půl hodině zastavujeme na planině pokryté žlutohnědým pískem a ze všech stran chráněné skalními útvary. Chlapi nelení a po správném zaparkování džípů hned staví ochranou stěnu z koberců proti větru. Na zem pak pokládají další koberce a na ně matrace. Dokonce i nízký stolek se tu pro nás najde. Zkrátka naprostý luxus! :-)

Hned na to se vrhnou na rozdělávání ohně a přípravu večeře. Teda dámy, je to neskutečná pohádka! Musela jsem to vše zdokumentovat, protože jinak by mi to snad nikdo ani nevěřil. :-) Večeře, včetně na ohni ugrilovaných kuřat, byla naprostá slast! Pak jsme se ještě všichni sesedli kolem ohně a vyprávěli si své dojmy z právě prožitého dne a přitom pozorovali fenka, jak na nás z povzdálí zvědavě pokukuje.

Je již hluboko po půlnoci, když uléháme na matrace a jen zlehka se přikrýváme spacáky. Je úžasně jasná teplá noc. Ještě asi půl hodinky fascinovaně pozorujeme na naprosto tmavé obloze krásně se třpytící hvězdy a posléze vyčerpaně usínáme.

2. den

Někdy po páté hodině ráno jsem již opět na nohou a vyrážím na skálu nad naším tábořištěm, abych zjistila, odkud bude nejlépe pozorovatelný východ slunce. Zatím je pořád ještě šero. Jen nad protější skálou svítí naprosto jasně měsíc. Vypadá úžasně a tak majestátně! Jakoby dával najevo, že touto dobou stále ještě kraluje na obloze on. Bohužel jsem si s sebou nevzala foťák, což mě neskutečně mrzí, a tak jsem tu nádheru nemohla zdokumentovat. :-(

Čekám zhruba půl hodinky, ale sluníčko se stále nemá k činnosti, lenoch jeden! Mělo by si vzít příklad ze mě! :-) Vracím se proto zpět k ostatním a v poloze ležícího střelce čekám na rozednění. Před sedmou hodinou ranní, když už se někteří začínají vrtět, se znovu vydávám na svoji skálu. Tentokrát si již beru s sebou i foťák. :-) Bohužel, zklamání je veliké! Představovala jsem si, jak bude slunce vyrůstat zpoza hory a ono ejhle… Vše se sice začalo zalévat slunečními paprsky, jen to sluníčko stále zůstávalo skryté někde v dáli. :-(

Ale to již, jak medvědi ze svého brlohu, postupně vylézají jednotliví členové výpravy. Jak mě holky zmerčí, hned za mnou peláší na skálu, zatímco chlapi připravují snídani, jupííí! Asi po půlhodince se vracíme zpátky do tábořiště. Honem ještě před snídaní z chlaďáku vytáhnout Becherovku na faraóna a může se jít baštit. :-)

Cesta pouští je dnes již krátká. Škoda, byl to skvělý zážitek! Určitě si jej ještě někdy musím zopakovat!

Zhruba kolem desáté se loučíme s našimi skvělými řidiči a průvodci v jedné osobě (vlastně ve dvou, haha…) a dál už pokračujeme opět naším mikrobusem.

Cesta vede do druhé oázy v Západní poušti zvané Farafra. Zde je nám přidělen policista, který s námi bude projíždět zbytek pouště. Naštěstí, jak jsme následně zjistili, jsme „vyfasovali“ příjemného kluka, který nás v našich nápadech naprosto vůbec neomezoval, ba naopak. Občas nám ukázal i místa, o kterých jsme neměli ani ponětí.

Hned po příjezdu do Farafry jsme se rozhodli navštívit caffeterii, kde jsme chtěli zároveň i poobědvat. Abychom si čekání na jídlo zpříjemnili, vydali jsme se na prohlídku Badrovy galerie. Tento umělec je svými díly známý i za hranicemi Egypta. Nádherně maluje a pracuje se dřevem. Ovšem nejúžasnější jsou sochy z pálené hlíny. V jeho postavách se zrcadlí těžký život, který zdejší lidé prožívají. A jakým milým překvapením pro nás bylo, když se mistr najednou objevil přímo před námi. Je to velice sympatický a příjemný muž. Vyprávěl nám o svých dílech i o tom, jak tuto galerii (a zároveň i dům, ve kterém žije a tvoří) postupně stavěl a zveleboval. Bylo to skutečně velice milé setkání!

Po obědě jsme si ještě prošli část města a poté jsme již vyrazili do další oázy, do Dachly. Cestou ještě stavíme na krásném místě s úžasně jemným zářivě žlutohnědým pískem a fotíme fatamorgánu, sebe v písku a všechno dohromady. :-)

Dachla je nádherně zelená oáza plná bujné vegetace. Není nic neobvyklého projíždět kolem zatopených políček, kde se dokonce pěstuje i rýže. Je zde spousta přírodních pramenů a jezírek. Co je však pro tuto oblast typické a s čím si ji budu vždy spojovat, jsou vozíky tažené osly a rolníci pracující na polích v slaměných kloboucích. Připadala jsem si jako někde v Jižní Americe. :-) Působilo to velice zvláštně a opravdu by mě zajímalo, kde se zde tato tradice vzala.

Navečer přijíždíme ke chrámu Dér el-Haggar. Je to restaurovaný pískovcový chrám zasvěcený thébské trojici Amon, Mút a Chonsu. Kdysi býval obklopen zdí, aby byl chráněn před větrem a písečnou erozí. Kupodivu se nám zde dostává skvělého výkladu. Takže mohu všem budoucím návštěvníkům s klidným svědomím doporučit. :-)

Poté nás čeká návštěva hrobek Muzawwaqa a středověkého městečka al-Qasr. Spolu s průvodcem prozkoumáváme místní mešitu a dokonce vystupujeme i na vrchol minaretu, odkud je nádherný výhled. Následuje procházka úzkými uličkami. Městečko kdysi bývalo naprosto soběstačné. Byly zde zastoupeny snad všechny profese. A tak jsme měli možnost vidět starostův dům, několikero pekařství, dům, v němž je zachovalý lis na olivy, mlýnici, ve které jsem si na vlastní kůži vyzkoušela, jak to měli zapřažení oslíci těžké, když museli stále dokola chodit po místnosti a tlačit svým tělem soukolí, které následně drtilo obilí. Nebo školu islámu, v níž se kromě učení také rozhodovalo o důležitých věcech v městečku, a kde zároveň fungovala i ženská a mužská věznice.

Dnes je al-Qasr obýván jen asi z jedné čtvrtiny. A co jsme měli možnost vypozorovat, současný styl života se zde od toho dřívějšího moc neliší. :-(

Ještě před večerním odjezdem do hotelu jsme si nenechali ujít návštěvu místního etnografického muzea. Je tu v několika místnostech nádherně přiblížen život tehdejších obyvatel. Moc se mi zde líbilo a opět mohu jen vřele doporučit.

Asi v osm hodin večer přijíždíme do města Mút, kde se ubytováváme v hotelu El Forsan. Takže hurá pod sprchu (snad neucpeme tím pískem z pouště odpad :-)) a může se jít baštit.

V hotelové zahradě je už pro nás připraven prostřený stůl a po chvilce se servíruje i výtečná večeře. Jako by nám ji někdo shůry načasoval, protože jen co jsme odložili příbory, následoval asi půlhodinový výpadek proudu v celém městě. Podotýkám, že tou dobou byla již černočerná tma. :-)

Chvíli jsme si ještě povídali a sdělovali dojmy a poté se rozprchli do svých pokojů. Já s Gabčou jsem pak ještě vyrazila na pokoj za Evelínou a Jituš, abychom společně zkontrolovaly, zda se jejich slivovice náhodou tím horkem nekazí. Zkoumaly jsme ji tak důkladně, že druhý den se už opravdu nemělo co kazit. :-)

3. den

V osm ráno na nás čeká v zahradním altánku snídaně a o pár minut později již vyrážíme k pramenu Magic spring kousek za městem. Poté nám náš policista zajišťuje prohlídku středověkého islámského městečka Balát, které zde stojí už od dob Staré říše. Je vzdáleno zhruba 35 kilometrů od Mútu. Procházíme jeho zčásti zastřešenými uličkami (z důvodu udržování chládku – mohu opravdu potvrdit, že to funguje) a opět žasneme nad tím, jak málo se toho tady během té doby změnilo. Pak ještě vystoupáme na nejvyšší část jednoho z domů, odkud se nám naskytne nádherný výhled na celé okolí. Kousek odsud je k vidění Kíla ad-Dabba. Jsou to hrobky guvernérů oáz ze Staré říše. Tak je identifikovali francouzští archeologové, kteří mají poblíž svoji stanici do dnešních dní.

V poledne se přesunujeme do vesničky Bašendí, kde bývalo sídlo středověkého Šajcha Paši Hindí, a který je zde i pochován. Jeho hrobka byla během první světové války obývána Sanúsího vojáky a později jednou rodinou vesničanů. V současné době se sem místní lidé chodívají modlit a prosit světce o přímluvu.

Jak rychle se rozkřiklo, že sem dorazili cizinci, jsme zjistili záhy. :-) Jen jsme vylezli z hrobky, už na nás venku čekaly místní ženy. Před sebou na zemi měly ručně vyráběné ozdoby, náramky, přívěsky, zkrátka všechno možné. Samozřejmě nás lákaly, abychom si od nich něco koupili. A do toho se na nás ještě sesypala hromada dětí. Ty menší byly dokonce doprovázeny svými matkami. :-) A tak jsme rozdali spoustu dárečků a drobností, které jsme si právě pro tuto příležitost s sebou vezli.

Z Bašendí jsme pak za doprovodu policejní ochranky vyrazili ke skalním útvarům, na nichž by měly být k vidění prehistorické skalní malby. Dle tištěného průvodce, kterého mám stále s sebou, stavíme při kraji silnice v místech, kde by se měly nacházet. My ženské vybíháme z mikrobusu a zkoušíme něco objevit. Pobíháme od jedné skály ke druhé jak postřelení králíci, až z nás jsou policisté ve voze evidentně zmateni a celkem naštvaně se dožadují našich mužských protějšků, aby si nás usměrnili. :-)

Bohužel jsme nic neobjevily a tak se vracíme k busu. Snažíme se dostat něco z policistů, domníváme se, že kdo jiný než oni by to měl vědět, ale máme smůlu. Prý také netuší, kde by to mohlo být. Dokonce z jejich výrazů čteme, že o tom snad slyší poprvé. :-( Dozvěděli jsme se od nich jen to, že když tudy projíždějí nějací cizinci, tak jen přibrzdí, něco si vyfotí (ani neví co…) a pokračují dál. Hmm, tak to jsme na tom stejně. Jen s tím rozdílem, že my jsme nebyly tak ukázněné. :-)

Odsud se vydáváme do 150 kilometrů vzdálené Chargy. Tato oáza je největší a nejrozvinutější ze všech oáz Západní pouště. Hlavním městem je al-Charga. Od Luxoru je vzdálena asi 200 kilometrů. Zde jsme se také ve stejnojmenném hotelu ubytovali. Je to stavba podobná těm, které se u nás stavěly za dob socialismu. Hrůza! Nechápu, jak se tato „architektura“ dostala až sem. :-( My jsme však naštěstí byli ubytováni v pěkných domcích v hotelové zahradě. Bylo to příjemné překvapení a musím uznat, že tohle jsem při prvním pohledu na tento hotel opravdu nečekala. Tak ještě že tak! :-)

Poté jsme se vydali na tržiště nakoupit nějaké ovoce, zeleninu, pečivo, sýry atd. To vše opět probíhalo, jak jinak, než za policejního doprovodu. :-) Nakonec jsme však jejich „služby“ i ocenili. Caffeterie, kterou jsme měli v plánu navštívit a poobědvat zde, jsme našli zavřenou. :-( A tak jsme v závěsu za policejním autem projížděli městem a hledali jinou. A podařilo se! :-)

Hotovým neštěstím zde však byla televize. Zrovna dávali film s T.Cruisem. Všichni chlapi se okamžitě sesedli kolem ní a aniž by vnímali okolí, náruživě hltali každý záběr. Nějakou dobu bylo zábavné je pozorovat. Ovšem jen do chvíle, kdy jsme chtěli vyrazit dál. Odtrhnout je od ní byl skutečně nadlidský výkon! :-)

Jsou již čtyři hodiny odpoledne, když konečně vyrážíme k našemu dalšímu cíli. Je jím nekropole al-Bagawát. Většina z několika set hrobů tohoto hřbitova postavených z nepálených cihel pochází ze 4. až 6.století. V některých z těchto tradičních koptských hrobek jsou k vidění nástěnné malby zachycující scény z Bible. Nejvíce nás však zaujala a potěšila Kaple exodu. Její klenba je pomalována starozákonnými příběhy. Krásná je i o kousek dál stojící Kaple hroznů, v níž si člověk připadá jako v moravském sklípku. :-)

Cestou k chrámu an-Nadúra stavíme při kraji silnice, odkud si alespoň zdálky fotíme chrám Hibis, který se již poměrně dlouhou dobu restauruje. Z chrámu an-Nadúra, respektive jeho trosek, je nádherný výhled do okolí. Kam jen oko dohlédne, jsou vidět palmové háje. Večer se vracíme zpět na tržiště, abychom si jeho atmosféru mohli vychutnat za plného provozu. Oproti ránu to zde vypadá jako ve včelím úlu. U jednoho obchodníka si také dáváme čerstvě vymačkanou třtinovou a datlovou šťávu. Obě jsou sice velice sladké, ale chutné. :-) Po návratu na hotel nás ještě čeká večeře a zhruba o půlnoci můžeme zalehnout.

4. den

Hned po snídani vyrážíme opět za policejního doprovodu k chrámu Qasr al-Ghuwéta, který je od města vzdálený pouhých 18 kilometrů. Je zasvěcen opět thébské trojici – Amonovi, jeho manželce Mút a jejich synovi Chonsuovi.
Druhým navštíveným chrámem je pak Qasr az-Zajján. Moc však z tohoto římského chrámu již nezbylo. Zhruba po dalších 70 kilometrech jízdy se dostáváme do města Báris. Je to ošklivé město, kde snad kromě rarity, kterou je jen tak z ničehož nic v poušti končící železnice, není naprosto nic k vidění. Dokonce i lidí je v ulicích pomálu.

A tak se rovnou přesouváme k dalšímu z chrámů. Je jím Qasr ad-Dúš. Cestu k němu nám trošku zkomplikuje obrovská písečná duna, která si jen tak, jako by nic, leží přes silnici. :-) Chlapi a Lenka se už dopředu smějí, protože samozřejmě o této překážce vědí (nejsou zde poprvé), zato my ostatní na to koukáme jak zjara. :-) A teď malý dotaz: „Jak myslíte, že se s tímto problémem poprali Egypťané?“… Kdo si tipuje, že o kus dál postavili objížďku, vyhrává! :-) Skutečně, místo aby se pravidelně odhrnoval navátý písek, dopraví se sem z dálky těžká technika a vybuduje nová silnice. Jen by mě zajímalo, kolik takových objížděk se ještě bude muset postavit… :-)

Je pravé poledne, na sluníčku kolem 60°C a z kopce na nás shlíží hrdě se tyčící chrám Qasr ad-Dúš a zve nás na prohlídku. Chlapi to už předem vzdávají a odcházejí do blízké klimatizované caffeterie. Přeci nejsou blázni, aby se v tom horku trmáceli do takového kopce! Za to jim prý žádný chrám nestojí! :-)

To my ženské jsme drsňáci!!! A tak se i v tom parnu vydáváme vstříc této výzvě. :-) A protože já horko miluji a na rozdíl od chlapů mi dodává energii, vybíhám nahoru, abych mohla pořídit snímky, kterak se holky s jazyky na vestě prohrabávají tím pískem vpřed. :-) Opravdu to jde ztěžka, protože písek je jemný a při nášlapu ujíždí pod nohama. A to ani nemluvím o tom, že je neskutečně rozpálený, auuu! Ovšem jsme holky šikovný a zvládly jsme to, jupííí! Jen nám všem po tom výšlapu jaksi křupe písek mezi zuby. :-) A to jsme ještě netušily, co nás za odměnu čeká nahoře…

Horký suchý vítr byl tak silný, že nám strhával šátky z hlavy a písek, který bral s sebou, jsme po chvíli měly naprosto všude! K tomu jsme se ani neměly kam schovat před žhavými slunečními paprsky. Opravdu ráj! :-) Přesto všechno jsme byly právem hrdé na to, že jsme to zvládly a máme tak další pomyslný zářez na pažbě, co se egyptských chrámů týče.

Po návratu jsme se všichni shodli na tom, že si zasloužíme oběd. A tak po pár minutách jízdy stavíme na okraji palmového háje, kde si rozprostíráme náš piknik. Čeká nás opět zdravá strava – ovoce, zelenina, arabský chléb a mj. i vynikající egyptský sýr, mňam!

Po chvíli přibíhá asi desetiletý klučina z blízké vesnice a zjišťuje, co se to tady děje. Samozřejmě že je zvědavý a nadšený, když zjistí, že i my si s ním chceme povídat. A tak se například dozvídáme, že jejich místní základní škola čítá pouhých 18 žáků! To představuje v průměru dva žáky na jeden ročník. A i přesto má prý každý ročník svého učitele. Jůůů, to by u nás v Čechách měly děti radost! :-)

Chvíli na to přichází ještě jeho kamarád a přináší konvičku s vodou, čajem a cukrem. Hmmm, to je servis! :-)

Opět rozdáváme dárky a sladkosti, co nám ještě zbyly, loučíme se a pokračujeme zpět do Báris. Však také místní policajti už dvakrát volali, kdeže se to stále couráme. Už nás zřejmě chtěli mít co nejdříve z krku.

Ve městě ještě kupujeme balenou vodu, protože nás čeká dlouhá cesta do Luxoru.

Na posledním policejním stanovišti za městem se loučíme s naším policistou. Jeho práce skončila. Musíme však zkonstatovat, že nás jeho přítomnost po celé ty tři dny vůbec neobtěžovala. Ani náznakem nás do ničeho nenutil, nechával nám naprostou volnost a párkrát i přispěl dobrou radou. Proto i rozloučení bylo vřelé a upřímné.

A můžeme vyrazit na téměř dvěstěkilometrovou cestu do Luxoru. Opravdu si ji užíváme, protože vede skrz překrásný kaňon. Vůbec bych tady v poušti něco podobného nečekala. Shodli jsme se na tom, že byl zřejmě vytvořen vodou, která zde kdysi protékala. Škoda že jsme tou dobou už řešili kritický nedostatek paliva. Sice mi v tu chvilku poskočilo srdíčko radostí, že nás opět čeká nějaký adrenalin, ale na druhou stranu jsem nechtěla provokovat už tak vystresovaného řidiče tím, že bych se ještě domáhala stavění za účelem focení. A tak odsud nemám jedinou fotečku. :-( Zhruba 100 kilometrů jsme byli nuceni jet bez klimatizace, aby byla spotřeba co nejmenší. Já zatím nadšeně pozorovala ručičku nádrže a na dálku ji očima tlačila ke dnu v představě, jaký skvělý námět budu mít pro svůj cestopis. :-)
No jen si to představte, nikde ani živáčka, do Luxoru téměř 100 kiláků, teplota stále někde na 40°C a kdesi v těchto místech osm zoufalých ztroskotanců bez benzínu. Jóó, to by bylo něco!!! :-)

Tak bohužel. Všechny, kdož čekali nějakou zápletku, musím zklamat. A já jsem pak smutná úplně nejvíc!!! :-( Druhá polovina cesty se svažovala, tudíž jsme mohli jet na volnoběh a tak se doploužit až k první pumpě kousek od Qeny. Ach jo, tak snad příště!

Chtěla jsem totiž rozšířit svoji příručku k přežití z předchozích cestopisů. No co se dá dělat… :-(

Při projížďce Qenou ještě stavíme v příjemné caffeterii, kde si dáváme poslední večeři a pak už bez další zastávky frčíme přes Luxor až do Hurghady. V Safaze se jako vždy loučíme s Lenkou, Mahmoudem a Abhamidem. Na hotel přijíždíme něco před jedenáctou hodinou večerní, a tak ještě stíháme pivko na baru, coby důstojnou tečku za naším pouštím dobrodružstvím.

Závěrem mohu nejenom za sebe, ale i za mé spolucestovatelky říct, že to byl úžasný zážitek, na který rády vzpomínáme, a který nám v našich srdíčkách zůstane už navěky. A jak jsme si slíbily, jistě si to někdy ještě velice rády zopakujeme.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
11
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
MartinSa 15.04.2013 22:29
Super čtení, jen to tempo bych nevydržel  

Vydal jsem se nedávno na úplně stejnou cestu. Akorát jsem na ni měl 3 týdny a řídil jsem si sám. Potkali (y?) jste asi všechno důležité, ale to tempo bych nedal. Mimochodem i Bawiti je super, ale je potřeba zastavit. Je tam spousta zeleně a obrovské slané jezero. Navíc ty večerní hospody a čajovny....

  • Anonym (1)
eddy258 06.12.2010 01:45
 

Moc hezké a čtivé... Vydat se takhle do eg.vnitrozemí nás zatím nenapadlo, ale jako námět k zamyšlení...bezva!! ;-)
Už se těším na další čtení! :-D

  • Anonym (1)
MIRKA ST 28.11.2010 14:37
 

Až dnes jsem našla Tvůj cestopis,ale o to víc jsme si ho při čtení vychutnala.Holky,co dodat,muselo to být báječné.Tak ještě hodně cest za dobrodružstvím vám přeju ;-)

  • Anonym (1)
manura 16.10.2010 16:20
 

Muškilko moc pěkné četla jsem to několikrát a vždy zapoměla napsat poděkování za napsání díky díky pěkné

Tana 22.09.2010 19:50
 

Jaruš jak já ti závidím ;-) :-D , muselo to být úúúúžasné. A jestlipak jsi na ten kopec běžela jen kvůli východu slunce, nebyla v tom i nějaká tělesná potřeba? :-P To by možná také stálo za zmínku ;-) :-D

Janick 21.09.2010 17:24
 

Jarus, paradni dilko opet, dokonaly popis :o)

  • Anonym (1)
gabinka 1 18.09.2010 21:23
 

nádhera...hltala jsem odstavec jeden za druhým a všechno jsem si představovala....je fajn,že jsou tak dobří pisatelé,kteří se s námi podělí o své zážitky...ještě jednou díky a dobrou noc...teď se mi o Egyptě bude i zdát.. :-)

  • Anonym (1)
  • Anonym (2)
Kory 18.09.2010 14:16
 

Jaruš, tak to čekání na Tvůj cestopis se vyplatilo ;-) Máš to skvěle zmapované a jako vždy, je to napínavé čtení, jen škoda toho benzínu. Docela živě si Tě dovedu představit :-D

CHADMA 17.09.2010 12:11
 

Velice hezky napsaný cestopis, hned jsem si představila že tam jsem s vámi.

  • Anonym (1)
Evelína 16.09.2010 01:32
 

Ještě jsem zapoměla napsat, že jsi cestopísek úžasně napsala, jsi holka šikovná a úplná spisovatelka :-) :-) :-).

Evelína 16.09.2010 00:35
 

Jaruško,tak jsme se konečně dočkali :-) :-) :-).Při čtení jsem občas zamáčkla slzu v oku, občas se fakt od srdce zasmála,ale hlavně jsem si zase připoměla ten náš báječný výlet, který mi fakt navěky zůstane v srdíčku. A doufám, že se nám podaří ještě něco podobně úžasného spolu zažít :-) :-).

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze