A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Cesta o 3,5 tisíce let zpět

O tom, jak jsme si půjčili auto i s řidičkou na dva dny, abychom shlédli tisícileté krásy největšího muzea pod otevřeným nebem aneb zážitky jako z průvodce, kde se píše, že egyptské děti volají na turisty "velcome, velcome", v realitě do nás však šťouchali se slovy "bakšiš, bakšiš" a následně pak ......

Cesta o 3,5 tisíce let zpět

Je pátek 18. prosince 5:30 ráno a my vyrážíme s Lenkou D.G.I. směrem k Safaze, abychom mohli na bývalém seřadišti autobusů odbočit do hor směr Qena a dále do Luxoru. V současné době se už nejezdí hromadně v konvoji a my, jako cizinci, jsme měli oproti domorodcům tu výhodu, že nás na kontrolních stanovištích téměř nestavěli. Když už se náhodou stalo, že měli vojáci potřebu nás omrknout, tak nás nejprve oslovili arabsky, zřejmě v naději, že když máme na české značce auta přidrátovanou značku egyptskou, tak jim budeme rozumět. Po anglické odpovědi voják zklamaně sháněl kolegu znalého alespoň anglických slovíček „from“ a „number“:-) Při rozsáhlejší anglické větě i zkušenější kolega „angličtinář“ rovnou mávnul rukou, abychom vyrazili dále. (vše byl samozřejmě krycí manévr, protože Lenka by jim určitě rozuměla i v arabštině, ale takhle je to prý jednodušší a člověk se s vojáky nemusí vůbec dohadovat a nic jim vysvětlovat). Po překodrcání policejních retardérů = půlmetrové asfaltové hrby, jsme vyrazili do krásných hor. Silnice byla nová, jelo se krásně, jen v zatáčkách nás zaskočila egyptská opatření proti vzájemnému předjíždění. Jednalo se o půlmetrový rygól (pro „nemoraváky“ díru), v rozpětí půl metru na šířku i na hloubku, zřejmě proto, aby osobní auto mohlo snáze udělat střešní veletoč. Na obydlených místech, kterými jsme projížděli, jsme si připadali trochu exoticky, jednak vypadáme naprosto nearabsky, v autě byl se čtyřmi „ženskými“ jeden muž, který ale neřídil a navíc naše auto mezi ostatními „vraky a osly“ neobvykle vyčnívalo.
Po vjezdu do cíle naší cesty, kterým byl Luxor, jsme na nábřeží Nilu naložili naši arabskou průvodkyni Nicol. Poté jsme se kličkováním mezi oslíky s nákladem, koníky s vozíky a dalšími účastníky, pro evropana chaotického provozu, přemístili k první památce Údolí králů. Překvapilo nás parkoviště plné autobusů, fronty byly ale klasicky jen do hrobek postavených nejblíže k cestě. Po zavedení zákazu vnášení fotoaparátů do celého areálu, našli egypťané okamžitě nový způsob získání vedlejších příjmů. Když nemohou získat dolar za focení v hrobce, za dva vás do ní pustí i bez lístku. To jsme ale ještě nevěděli, že je to poslední místo, kde nás nikdo neotravoval s bakšišným. Odchod na parkoviště byl zážitek, který si z předchozí cesty do Luxoru nevybavujeme. Nicol nám na proběhnutí tržnicí vzala starší dceru za ruku, aby aspoň někdo měl od nabízečů „tretek“ klid. Když na nás bylo patrné, že si žádné zboží nekoupíme, alespoň si sáhli na moje blonďaté vlasy. Podobný „úprk“ se odehrával i po odchodu z chrámu královny Hatsepšut, dalšího z cílů našeho dvoudenního výletu.
I když jsme doufali, že se náš výlet obejde bez návštěvy alabastrové dílny, tak se tak nestalo. Po opětovném připomenutí postupu opracování alabastru, jsme se občerstvili chutným karkadé a ačkoli jsme ho vůbec nepotřebovali, koupili jsme si alabastrového scarabea. Teda přesněji řečeno, manžel si ho i přes můj ne zrovna souhlas usmlouval. Papyrusárnu jsme už naštěstí nenavštívili a nepřivezli si tak domů další papyrus:-)
Po obědě v restauraci s nádherným výhledem na řeku Nil, jsme absolvovali 90-ti minutovou parádní projížďku drožkou napříč Luxorem. Copak mně s dětmi v kočáře, nám bylo hej, zato manžel sedící na kozlíku vedle kočího se asi chvílemi držel zuby nehty, protože zde zcela chyběla jakákoli postranní zábrana. Toto vedlo k tomu, že jsem mezi prohlížením města taky sledovala, jestli jsme ho už někde neztratili.-). Až na malé maličkosti byla jinak drožka docela bezpečná, hlavě co se týkalo pohybu v uličkách, kam bychom se sami určitě nevypravili. Zážitkem bylo sledovat kontrast honosných obchůdků s výrazně „vybydlenými“ byty, řeznictví pod širým nebem, kde na vzduchu visely čtvrtky a půlky hovězího, na nichž se obzvláště zalíbilo velkému množství much. Navečer toto „maso“ alespoň přikryli kusem hadru, hygiena přece musí být:-) Dcera se domnívá, že z drožky viděla typicky pouliční prodej drog, tak, jak ho zná z televize. Z jízdy drožkou jsme byli s manželem nadšeni, resp. z míst, která jsme díky tomu viděli a určitě tento zážitek řadíme mezi nejlepší z našeho výletu.
Při našem popojíždění jsme měli možnost vidět Luxorský chrám zvenčí, který vypadal impozantně, aniž jsme tušili, jaká nádhera se skrývá uvnitř. Už se pomalu stmívalo, když jsme vstupovali prostorem u pokladen a otevíral se před námi úchvatný pohled na dvě obrovské osvětlené sochy Ramesse II., střežící vstup do chrámu, ve starém Egyptě nazývaném též Jižní harém Amonův. Podle informací je to jediný z chrámů, který je otevřený ve večerních hodinách, proto zde zřejmě bylo i větší množství turistů, což mu ale vůbec neubíralo na kráse. Luxorský chrám se pro mě okamžitě stal chrámem č. 1. To jsem ale ještě nevěděla, co uvidím druhý den….
Co nám na návštěvě Luxoru příšerně vadilo a nejvíce patrné to bylo po odchodu z Luxorského chrámu a vstoupení do místního parku, bylo neustálé žebrání a až „agresivní“ žadonění o bakšiš. (Později jsem se v průvodci dočetla, že je tímto Luxor v celém Egyptě specifický a o nerušený zážitek na tomto místě je třeba naprosto cílevědomě usilovat). Po vstoupení do parku se kolem nás nahrnula spousta místních dětí a pokud nic nedostali, místo v úvodu zmíněného „velcome“, na nás vykřikovali „fucking“. (Moc by mě zajímalo, jestli aspoň tuší, co to slovo znamená. Nevychovanost egyptských dětí, chcete-li kulturní odlišnost v jejich výchově, mi absolutně není blízká). Po těchto „zážitcích“, které se v pozměněné podobě opakovaly i po celý druhý den, jsem se zařekla, že už se do Egypta hned tak nevrátím. To byste ale nevěřili, ve kterém katalogu jsem po návratu domů začala opět listovat:-)) Nicméně výše uvedené způsobilo, že jsme neměli odvahu vyjít v noci sami z hotelu a procházet se luxorskými uličkami, plnými pouze místních obyvatel. Lenka se nás sice snažila uklidnit, že je to vcelku bezpečné, ale na nás to tak rozhodně nepůsobilo, navíc bychom v okolí hotelu byli asi jediní Evropané, takže jsme se spokojili s pohledem z okna nejvrchnějšího patra hotelu. Hotel, kam nás Lenka přivezla, se honosil názvem Karnak, bohužel byl od stejnojmenného chrámu docela daleko. Po cestě k němu a pohledu na okolní stavby jsme se trochu děsili, k jakému ubytování to vlastně dorazíme. Najednou se v řadové zástavbě, mezi značně ošuntělými domy, objevil „náš“ hotel. Podle ruchu v hotelu, jsme zřejmě byli jeho jediní hosté. Pokoj byl na přespání plně dostačující a příjemný. Manžel však zřejmě pod tíhou denních zážitků několikrát za noc vstal a šel si nás holky přepočítat, jestli jsme tam stále ještě všechny:-)
Druhý den po snídani na nás opět čekala Lenka s autem a vyráželi jsme do dalšího dobrodružství. První zastávkou byl světoznámý chrám v Karnaku. Tentokrát se nám už podařilo najít posvátné jezírko i brouka scarabea. Při poslední návštěvě Karnaku jsme ho jakousi nevysvětlitelnou náhodou minuli, když jsem letos viděla, na kterém místě se nachází, tak jsem si o svém orientačním smyslu nepomyslela nic pěkného:-) Na svůj stud ze svého zjištění, jsem naštěstí po chvíli zapomněla při obědě ve stejné restauraci na břehu Nilu, jako předchozí den. Po něm jsme se, jako už ostatně mnohokrát, s Lenkou opět rozdělili: my jsme přejížděli loďkou na západní břeh Nilu, Lenka vyrazila autem po mostě do stejného cíle. Teda alespoň jsme si to všichni mysleli, že to bylo do stejného. Stačil jeden komunikační „zádrhel“ a ejhle, my byli na parkovišti v přístavu, Lenka sice byla na parkovišti také, ale jinde než my. Už se od nás navíc odpojila i Nicol a my tam zůstali sami. Už mi hlavou začínaly běžet katastrofické scénáře, jak se Lence někde rozbilo auto a my zůstáváme opuštěni s 6 dolary v kapse (víc jsme u sebe tou dobou totiž již neměli), mezi bakšiše chtivými luxorskými Egypťany. Jako na potvoru měla nějaké zpoždění i SMS, kde nám Lenka psala, že na nás sice čeká, ale bohužel ve druhém přístavu, ale že už vyráží směrem k nám. Nevím, jak zbytek rodiny, ale já jsem se zapotila pořádně:-) Další cesta směrem k Ramesseu proběhla v klidu a pohodě. Konečně jsme během ní díky Lenčinu průvodci objasnili záhadné jméno oné požíračky hříšných staroegyptských duší a dodnes si ho všichni pamatujeme. Je to…..Amut. Před vstupem do památky proběhlo typicky egyptské kupování lístků, jak říkala Lenka, dospělácké a dětské vstupenky se každé prodávaly v jiném okénku, obojí však prodával jeden prodavač, který mezi pokladnami přebíhal. Teprve v Egyptě člověk pochopí, jak vlastně žije jednoduchý život.-) V Ramesseu bylo krásně….až na dotěrného Egypťana, který se na naši rodinu nalepil kousek za vchodem a odmítal nás opustit. Vzhledem k tomu, že jsme v celém chrámu byli téměř sami, byli jsme pro něj k naší smůle jediná „kořist“, ze které může něco kápnout. Odmítat ho nemá smysl, všechno pro něj bylo „no problem“. Podle náznaků a slovního doprovodu neměl na jídlo, ale krabičku cigaret a dobře vypadající mobilní telefon, jako známku společenské prestiže, si neodepřel. Pokud kdekoli na světě „místní průvodce“ ukáže něco opravdu zajímavého nebo nestandardního, je přirozené, že mu za to člověk k jeho živobytí trochu přispěje. Ale dávat každému dolar za „nic“ se mi příčí. Po prohlídce Ramessea jsme vyrazili k Der-el Medině, vesnici dělníků. Zde jsme, teď musím Egypťany pro změnu vyzdvihnout, objevili chrám Ptolemaia, který bychom jinak pravděpodobně minuli. Celý areál je archeologickou lokalitou a kromě přístupu do zmíněného chrámu a dvou zpřístupněných, mimochodem velice krásných hrobek, je zde pohyb osob po areálu zakázán. Zkusili jsme do něj vstoupit a ihned se ozvalo pískání. Velký podíl na tom mělo zřejmě i to, že jsme tam byli téměř jedinými turisty a nás vstup na „zakázané území“ tak byl vysoce nápadný. Do obou zpřístupněných hrobek je zakázáno vnášet fotoaparáty (ty musíte odevzdat ještě před vchodem, uložení do vlastního zavazadla nestačí) a pobyt je zde omezen na 10 minut. Hrobky jsou sice malé, ale o to krásnější. Jenže….dolů do hrobky s vámi jde Egypťan, něco málo povykládá, pro zasvěcenější nic objevného, člověk by to stejně pochopil z maleb na zdech, řeknete si, ale co, snažil se, tak ho odměním….ale ouha, daný človíček se nechce spokojit s librami a drze si říká o dolary. Trošku znechuceni vylézáme ven a jiný z Egypťanů se nám snaží podat ruku, abychom snáze vylezli nahoru. „Znalí“ egyptských zvyklostí ruku odmítáme a statečně se drápeme k východu sami. I tak manžel po chvíli na svém rameni cítí výrazné doteky jednoho z „kolegů průvodců“ se slovním doprovodem bakšiš. Se snahou zachovat si zdvořilost turisty, odhodlaně vstupujeme do druhé hrobky, která se nachází asi 10 metrů vedle té první. Celá situace se opakuje….jeden vbíhá s námi dovnitř….bakšiš…..podání pomocné ruky….bakšiš. Říkáme si, ještě že to zde není jako v Údolí králů, 64 hrobek bychom asi nezvládli:-) Při x-tém požádání o bakšiš na ploše 4×4 metry hlídačem našeho vlastního foťáku, už jsme se zmohli jen na zoufalý pohled. Navíc se od manžela, který chodil jako poslední, posléze dozvídám, že doprovázející Egypťan (bez urážky) velice nevábně voněl a manžela, který stoupal po schodech v jeho blízkosti, tak těžký vzduch tížil až do vstupu na otevřené prostranství. Navíc zřejmě tento pán pobýval v hrobce velmi často a jeho potřeba volného dechu ho přiměla k tomu, že si v polovině schodů výrazně odkašlal a po následném odplivnutí jsme byli rádi, že nesestupujeme teprve dolů.
Naše další cesta směřovala k chrámu Medinat Habu, který nás naprosto okouzlil a připravil Luxorský chrám o jeho prvenství z předchozího dne. Chrám je zachovalý, včetně původních barev. Dočetla jsem se, že i když byl chrám zádušní, sloužil mimo jiné také jako harém Ramesse III. Tento chrám navštívila spolu s námi i Lenka a snad díky tomu jsme si ho mohli prohlédnout v klidu. Z plánovaného výletu nám zbývala už jen plavba na banánový ostrov. Ostrov samotný byl pěkný, včetně delší plavby loďkou po Nilu, ale jedna návštěva na něm nám stačila. Po posilnění vypěstovanými plody jsme se vydali po Nilu zpět k autu a vyrazili na cestu do Makadi Bay. Během ní jsme vzpomínali na otravné Egypťany v Luxoru, kteří proti zpáteční jízdě večerní a noční oblohou byli jen slabým odvarem. Záliba místních řidičů v několikerém přebliknutí dálkových světel (předtím jim nesvítilo žádné), aby je tam nakonec trvale nechali těsně předtím, než minuli konkrétní auto a protijedoucího řidiče tak totálně oslepili, nás přiváděla k šílenství a postupně taky k bolesti hlavy. Rozhodně bychom před získáním řidičského průkazu Egypťanům doporučili podat informaci o existenci a použití potkávacích světel. Po cestě jsme se ale současně od Lenky dozvěděli mnohé ze života běžné egyptské rodiny. Dodnes litujeme, že nás při debatě o velmi zajímavém tématu týkajícím se plnění manželských povinností a místního prodeje a nošení odvážného nočního prádla, „vyrušila“ dcera s „nepodstatným“ dotazem ohledně kupování pánských dárků. K předchozímu jsme se pak už bohužel samozřejmě nevrátili:-)

Na hotel jsme šťastně dorazili, stihli jsme i večeři. Výlet byl bezva, zážitků a vzpomínek máme spoustu. Jsme rádi a Lence děkujeme, že nám tento „soukromý“ výlet umožnila.

……v průvodci se píše, jak pro děti není výlet na západní břeh „mrtvých“ příliš zajímavý…..Naše čtyřletá dcera si po návratu domů vzala krabičky od malých kolekcí a začala si z nich stavět hrobky:-))……

Na závěr ještě jedna perlička, nebo spíše trapas, který měl počátek ve zdech Luxorského chrámu……:po vstupu do chrámu chtěly naše holky na záchod, ale neměli jsme drobné. Nicol byla tak hodná, že dala pohotově dceři do ruky nějakou hotovost, nechtěli jsme ji přijmout, ale dala nám to se slovy, že jsme její přátelé, a že máme brát. Samozřejmě se jako rodiče zajímame, kolik dostala a dcera hlásí, že 50 liber. S „hrůzou“ si říkáme, to přece nemůžeme dát za záchod, a tak se manžel ptá uklízeče záchodů, jestli má drobné a zda mu vrátí. Ten na něho velice divně civí, protože na rozdíl od nás ví, že máme v ruce ne 50 liber, ale 50 piastrů, tedy asi něco kolem dvou korun. Manžel mu nakonec sdělí, že nemáme drobné a na záchod tedy vcházíme bez placení. Udivenému pohledu uklízeče, který patrně v překladu značil něco jako: „mají peníze na dovolenou v Egyptě a nechtějí mi dát 2,- Kč na záchod“, prozatím vůbec nerozumíme. Uklidněni „naším“ majetkem, teda hlavně já, protože jsem díky našemu skromnému jmění v dolarech celou dobu trnula, že nám peníze někde budou chybět, jsme si dál v klidu prohlíželi památky. Posléze se ještě domlouváme, že si tolik peněz nemůžeme jen tak od Nicol nechat, a že jí to na hotelu musíme vrátit v dolarech. Ta by pane koukala, jak štědrý dostává bakšiš:-)) Naštěstí nám pomohl číšník v hotelu Karnak, kterému jsme měli platit za pití. Chtěl po nás 35 liber a já ještě říkám manželovi, zaplať to v těch librách a řekni mu 40 liber. Načež manžel vytáhne „našich“ 50 piastrů a se slovy „čtyřicet“ mu je pokládá na stůl. Ten výraz číšníka bych vám přála vidět, nevěřícně koukal, ale jako pravý profesionál to ustál a namísto toho vytáhl deset liber. My ale stále nic nechápali. Pak ho napadl spásný nápad, vytáhl jednu libru a ukazoval na ni, že ji trhá napůl a pak na „naše“ piastry. Vtom jsme už konečně pochopili, ale místo placení jsme se začali řehtat jako pominutí a nemohli přestat. Útratu jsme samozřejmě zaplatili v dolarech, ale myslím, že když jsme volali opět číšníka, že potřebujeme lžičku na kapky na kašel (navíc jsme si nemohli vzpomenout, jak se anglicky lžička řekne), tak k nám šel s výraznými obavami:-))

Na naši omluvu musím dodat, že jsme se dosud setkali pouze s piastry kovovými a ani nás nenapadlo, že i papírové peníze můžou být takové drobné. Teoreticky samozřejmě vím o záměně piastrů za libry, ale praxe ukázala jinak:-);;;433754;;;

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
6
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
jiřuš 11.06.2010 20:02
 

krásnééééééééééééé :-P :-P :-P

  • Anonym (1)
Jitka 01.02.2010 22:11
 

Pěkně napsané, pozdravuj holky a manžela!

Momihárek 05.01.2010 20:21
 

Určitě máte krásné zážitky. Krásně sepsáno. :-D M.

onika 03.01.2010 14:01
 

Perfektně napsaný cestopis :-D :-D :-D stejná turistická trasa, stejné zážitky v bleděmodrém ;-) ale v tvém podání naprosto super :-D :-D :-D jediná odchylka byla v Luxoru, kde jsme večerní uličky prošli :-D ale stačilo mi to jednou ;-) :-D Dík za pohodové počteníčko :-D :-D :-D :-D

Jiřina.S 03.01.2010 12:47
 

Krásně jsem si početla,je to na 1 :-)

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Iweta 03.01.2010 11:41
 

Opravdu krásné počteníčko,děkuji...

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze