A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Dahab - pátek

Další část mé potápěčské dovolené v Dahabu

Pátek
Tak nevím, jak ten dnešní den nazvat …

Začnu popořadě.
Nechtěla jsem Karla pomlouvat, tak jsem včera mlčela k jeho další eskapádě. Na konci ponoru na Ell Garden, kde jsme viděli úžasné úhořovce, jsme se pěkně vynořili… Terezka - gaid, já a Karel. S Terezkou jsme pomalu couvali po písečném platu ke břehu, rozebírali jsme, co vše jsme viděli a najednou koukáme… Karel nikde. Je tu asi 8 hlav našich kolegů potápěčů, mezi nimi i Jana, kteří ukončili ponor a vylézají z vody, proto si myslíme, že jsme Karlovu hlavu jen přehlédli. Když ho ale stále nemůžeme najít, začneme ho volat. Nikdo se neozývá. Popisujeme ostatním, jak vypadá jeho neopren a nikdo ho nevidí. Jakub se po něm plave podívat. Po 2 minutách hlásí, že se potápí u břehu a něco fotí. Terezka se pro něj vrací. Jdu na břeh a říkám si: „Další průser“.
Ráno si mne Jana bere na pohovor, že pokud se Karel nesrovná, že se s ním Lighthouse odmítá potápět, ať si najde jiné centrum. Stydím se, protože jsem na Lighthouse Karla přivedla já. Janině jen říkám, že jsem se mu snažila domluvit, ale že se s ním domluvit nedá. Pokud se tak rozhodnou, tak že já proti tomu nic nemám, je to jeho problém. Jana uzavírá rozhovor, že si s ním promluví. Víc to já neřeším, i když je mi trapně.

Vyrazili jsme na proslule známý Blue Hole. David s úsměvem, i když tak trošku trpce prohlašuje: „ Tak copak se dnes na Blue Hole přihodí. Pokaždé když sem jedu, vždy se něco přihodí. Někdo něco ztratí, nebo někomu nějaká část výstroje vypoví službu“ a pokyvuje hlavou, aby dodal svým slovům váhu. Cesta asi 30 minut jeepem, tedy jestli se tak dá místním vozítkům říkat. Vyfotila jsem palubní desku a zapalovaní. Včera večer Terezka všem k úžasu prohlásila, že ji bolí koleno a že bude pršet. Všichni jsme se jí vysmáli, protože kromě Jany a Davida, kteří pobývali v Egyptě několik let, zde nikdo jiný déšť nezažil. O co víc jsme byli překvapeni, když se kolem poledne mírný déšť opravdu spustil.
Oblékaní neoprenu v dešti tedy žádná příjemná záležitost, ale světe div se, zvládla jsem se obléknout úplně sama bez pomoci. Mám obrovskou radost, nejsem už odkázaná na Karla, kdyby náhodou… Šlapeme na místo, které se jmenuje The Bells. Nastrojeni, se závažím a lahvemi se vydáváme asi 200 metrů kolem pomníčků potápěčů, kterým se stala modrá hlubina Blue Hole osudná. Není to moc příjemný pocit. Je tu zajímavý vstup do vody. Komín, který padá asi do 18 metrů. Libí se mi to. Na ponor jdu s Karlem co by buddy a s Jakubem co by gaidem. Sestupujeme do 22 metrů a vydáváme se po pravé ruce kolem korálové stěny k Blue Hole. Zjistila jsem, že se mi uvolnila levá ploutev. Asi jsem si ji málo přitáhla. Hrozí, že ji ztratím. Takže mi nezbývá nic jiného, než si ji pořádně nasadit a dotáhnout. Během několika sekund je u mne Jakub a ptá se, jestli už Ok. Potvrzuji, že ano, že problém vyřešen. Ukazuje, že musíme vystoupat kus nahoru. Trochu se divím, teď jsme se zanořili a už máme stoupat? Když se ale podívám na Aladina (potápěčské pc) přestávám se divit. Ukazuje mi, že při manipulaci s ploutví, jsem padla na 30 metrů, aniž bych si toho všimla. Špatné vyvážení. Uf potápko opravdu není žádná legrace. Díky zatažené, deštivé obloze není viditelnost, jakou bychom si přáli a tak ani korály nehrají barvami, jak je člověk zná. Ale nevadí, i tak je to krásná podívaná. Perutýna bych asi v Dahabu vyhlásila za plevelnou rybu. Je jich tady spousta. Koukám, jakou mám spotřebu vzduchu a vidím, že mám 110barů. Ukazuji to Kubovi a dál se věnuji prohlížení korálové stěny a rybiček. To, že si mne Karel nevšímá, že je mu jeho buddy šumák, mi tedy opět štve, ale nic s tím neudělám, že… Chci se podívat, v jaké jsme hloubce a ejhle! Krve by se ve mně nedořezal, jak jsem v první moment vytuhla. Aladin hlásí E 6 a nic víc. Uf, když mi zase po úleku začne mozek pracovat, naštěstí leknutí trvalo jen vteřinu - dvě, uvědomím si, že je Jakub blízko a že ho musím o dané situaci informovat a že je tím pádem po ponoru, protože já měla v Aladinovi i manometr a teď nevím, kolik mám vzduchu.

Doplavu k Jakubovi a ukazuji mu problém. Vidím, že se mne snaží uklidnit. Netřeba, když mám vedle sebe jeho, jsem klidná. Ukazuje ok, že budeme pomalu stoupat a doplaveme na Blue Hole. Chytne mne za ruku, Karla předáváme Terezce a plaveme ukončit ponor. Už si ponor neužívám, protože mi létají hlavou myšlenky, jak se budu teď potápět, vždyť dovolená teprve začala a já nemám nic. Když problém říkám Janě, aniž by něco řekla, sundala svůj záložní PC z ruky a podala mi ho. Valím na ni oči a tak dodává: „Vezmi si ho, půjčím ti ho“. Smutně konstatuji, že je moc hodná, ale že mi je k ničemu, protože nemám manometr. Pokyvuje hlavou: „Aha, hmmm, to vyřešíme“. Co se ale řeší první je, že Karel opět nedodržoval buddy team. Kuba s námi rozebere ponor. Že jsem Karlovi spadla na 30 metrů a on to ani nezaregistroval. Já mlčím, já tyto věci už nekomentuji.
David mi jen říká na mého pochroumaného Aladina: „Takže tentokrát prokletí Blue Hole padlo na tebe? Tak to mne mrzí, ale já to říkal, že se něco stane“. Vykouzlil mi lehký úsměv s hořkou příchutí na tváři. Mám štěstí. Linda nejde na druhý ponor a tak mi půjčuje celou svou automatiku. Jana mi na druhý ponor dává do buddy teamu sympatického Lubora.

Jdeme na Blue Hole. Hurá!!!
Bomba ponor. První ponor přesně podle mých představ, co se buddy teamu týče. Kdykoliv se podívám, Lubor je téměř na dosah… do 1,5 metru ode mne. Blue hole je opravdu úžasný. Na jedné straně krásná korálová stěna… na straně druhé… modrá hlubina. Kdykoliv se do modré hlubiny a dálky podívám, mám pocit obrovského respektu. Lubor mi ukazuje gestem rukami želvu a směr. Koukám a nic nevidím. Podívám se na Lubora a krčím rameny. Znovu ukazuje směr. Konečně jsem ji očima našla. Jak jsem si jen mohla nevšimnout…? Je jí kus. Zaparkovaná mezi korály si tu v klidu spí. Neruší ji ani fotografové. Dělám Luborovi místo a čekám, až si ji také prohlédne. Zatím kouknu na stav vzduchu. Krucinál, už zase jen stovka. Ukazuji to Luborovi a Terezce. Dávají signál OK, že se otočíme a poplaveme zpátky. Kouknu ještě na želvičku („želvičku“ no měla dobře krunýř 60cm), abych se s ní rozloučila a říkám si v duchu: „ Otočka byla u želvičky“. Najednou vám ale koukám, zdálo se mi to, nebo se ten kus korálu asi 2 metry od želvy pohnul? Zaměřím svůj zrak na to místo a mám velkou radost. Našla jsem ropušnici. Nádhernou, zbarvenou do červena. Můra jedna vždy zavře oči a člověk znejistí v tom, co vlastně viděl. Mávám na Lubora. Ukazuji mu rukama, že vidím ropušnici a dělám nad ní ukazovákem kroužek. Krčí rameny, že nevidí. Ukazuji mu, ať připlave blíž, i já se k ropušnici přiblížím a dělám kroužek blíž nad ní. Našel ji. Ukazuje ji Karlovi. Ten ji začne fotit. Té se ale nelibí záře blesku a frnk kousek popoplave. Vracíme se pomalu, užíváme si to, hlavně já. Super buddy team, super ponor, super želvička, super ropušnice.

Tak a je večer. Jdeme na noční ponor. Těšila jsem se na něj už před 3 měsíci, kdy mi ho Jana v mailu přislíbila. Včera byl přesunut kvůli barbeque na dnes. Jsem trochu nervózní, ale strašně se těším. Copak asi bude v noci vylezlého. Jdeme ve trojici. Kuba, Karel a Já. Před ponorem se domlouváme, že půjdeme maximálně do 10 metrů, Jakub poplave první a já že poplavu s Karlem stále po pravé ruce. To znamená, že na cestě tam on bude blíž korálu a na cestě zpět budu já blíž korálu. Domluveno a zanořujeme se. Je pod mrakem a tak i pod vodou je vetší tma, než při mém posledním nočním ponoru. Snažím se držet u Karla. Kontroluji hloubku a hle jsme na 12m. Počkám, až něco vyfotí a Snažím se ho dostat o kus výš. Podaří se mi to a při kontrole hloubky jsme na 10 metrech. Nacházím stounfishe. Ku podivu, člověk je v noci asi najde lépe, protože se hýbou, než ve dne, kdy jsou opravdu kamenní. Snažím se ho ukázat Karlovi, ale nemá zájem. Jeho škoda. Plaveme dál. Koukám, že jsem nějak moc nad Karlem, asi jsem neuhlídala hloubku. Koukám na pc a vidím, že jsem OK na 10 metrech. Jdu tedy dolu pro Karla. PC ukazuje, že je na 12,8m. Začínám být nervózní. Domluvili jsme se přeci, že půjdeme maximálně do 10m. Zase se ho snažím donutit, aby trochu vystoupal, ale nedaří se mi. Plavu tedy trochu nad ním, ale i tak mi pc hlásí, 11 metrů. To už zase začínám být vytočená. Krucinál, na něčem jsme se dohodli a opět to nedodržuje. Co se to tam dole začervenalo? Vracím kužel světla zpět a opravdu, trochu klesnu a v tu chvíli ji vidím v celé její kráse. Nádherná španělská tanečnice. Je drobnější, ale nevadí. Nemůžu se na ni vynadívat. Snažím se upoutat pozornost Karla, aby ji vyfotil, ale … opět nemá zájem. Jakub je dost ve předu, sice se mi daří upoutat jeho pozornost, ale nevrátil se natolik, aby ji viděl. Plaveme dál. Asi po 2 minutách kouknu na manometr a opět v lahvi jen 100barů. Musím dát znamení Jakubovi, ukázat, kolik mám a že je čas na otočku. Libor opět někde pode mnou. Snažím se jít na 8 metrů, abych vydržela se vzduchem o něco víc. Je těžké pouze dvěma rukama kontrolovat hloubku, svítit si na pc a upouštět vzduch z žaketu. Nezvládám to a cítím, že stoupám. Už jsem vypustila všechen vzduch, ani z plic už není co vydechnout a stále pomalu stoupám. Zastavuji se až skoro na hladině. Vidím, že Jakub sleduje, co se děje. Karel si vůbec nevšiml, že mám problém, až když ho Kuba upozornil. Fakt super buddy. Jsem šíleně naštvaná na sebe, že jsem to nezvládla a jsem naštvaná na Karla, že když jsem ho nejvíc potřebovala, že mi nepomohl. Po chvíli trápení se mi daří situaci zvládat. Pomalu doplavu k Jakubovi a Karlovi. Ujišťuji je, že už je vše OK. Otáčíme a plaveme zpět. Já tedy v domnění, že když jsem měla problém, že mne bude Karel víc hlídat. Ó jak jsem se spletla. Nejen že mne nehlídal, ale ani nedodržel to, že bude plavat stále po mé levé ruce. Mezi něj a korál jsem se bála cpát, abych korálu neublížila a tak jsem naštvaná na sebe, ale stejně tak naštvaná na Karla, plavala a ponor si už neužívala. Když jsme se vynořili a Jakub se ptal, jestli vše OK. Odpověděla jsem mu „OK“ a do temné noci Dahabu s pohledem na Karla jsem vykřikla :„Do prčic, už se na to vykašlu. Co ti říká buddy team? Na čem jsme se před ponorem dohodli? Co maximální hloubka 10 m? Na které mé straně jsi měl celý ponor plout?“ Karlova odpověď? : „Co je? Vždyť jsem byl furt u tebe.“ Vyplašený Jakub se začíná omlouvat, že to on nás tam stáhl v jednu chvíli na 13 metrů. Mávnu rukou, že o tom to není. To už Jana zasahuje svou diplomacii, ať vylezeme z vody a po vychladnutí hlav si ponor rozebereme. Hlava mi vychládá rychle, když začnu popisovat španělskou tanečnici. Všichni mi ji v dobrém závidí, protože jsem asi jediná, kdo ji našel.
Ponor rozebereme, přiznávám svoji chybu. Nikdy ve svém životě nemám problém s přiznáním své chyby. Zde, že jsem nestihla včas upustit vzduch. Podle Karla z jeho strany bylo vše OK. Chvíli se mu snažím vysvětlit, co po něm jako po buddym chci, proč se před ponory dělají briefingy, ale nedaří se mi. Jakub uzavírá diskuzi tím, že ponor jsme rozebrali a z jeho úhlu pohledu, že je problém v komunikaci mezi mnou a Karlem. Dávám mu za pravdu.
Po návratu na hotel si s Karlem sedáme, že se musíme v klidu nějak domluvit. Naivně jsem se domnívala, že po dnešku pochopí. Dělám mu ústupky. Chce po mně, abych vždy já připlavala k němu a čekala na něj až si něco vyfotí. Chápu, že focení zabere pod vodou trochu více času a souhlasím. Když se ale dostaneme k tomu, že nebude hlídat on mne, ale že já budu vždy hlídat jeho (dle jeho představy), tak už to zase ve mně vře. Marně se mu snažím vysvětlit, že se musíme hlídat navzájem. Problém může mít zrovna tak on, jako já. Chvíli se tedy dohadujeme. Přesvědčit Karla se mi ovšem nedaří a tak tedy končím diskuzi, že tímto jsem s potápěním s ním skončila, že musíme mít každý jiného buddyho a že už o tom nechci slyšet ani slovo. S velkým sebezapřením to říkám v klidu. Karel ale mele jako kafemlýnek stále dokola svou. Říkám mu, ať už toho nechá, že už se s ním o tom bavit nebudu. Ne, mele pořád jedno a to samé dokola a dokola a dokola. Neudržím se, vytáčí mne do vrtule a já na něj v půlnočním tichu hotelu nepříčetně zařvu: “ Buď už zticha! Ty nerozumíš česky? S tebou je horší řeč jak s malým dítětem.“ Nevěřili by jste … mlel si svou úplně v klidu dál, jak kdyby mne vůbec neslyšel. Mé srdce je zřejmě silné jako zvon, jinak by krevním tlakem prasklo. V duchu jsem napočítala do 30 a rozhodla se, že já … klapka a ignorace. Myslím, že můj výkřik slyšeli i ti, co již spali. Přiznávám, že takhle vytočená jsem byla… ať přemýšlím jak přemýšlím, nemůžu si vzpomenout, kdy to bylo, jak je to dávno a jestli jsem vůbec někdy takto vytočená byla.
Budím se ve tři hodiny a nemůžu spát, jak se mi to vše motá v hlavě. Jany konstatováni, že pokud se Karel nezačne chovat podle pravidel, bude vykázán z Lighthousu, kleknuti pc, nezdar při nočním ponoru, vyděšeni Jakuba při vynořeni svým výkřikem, nezdar při vyjednávaní s Karlem, rozhořčení nad mým slovníkem. Komunikace prostě veliký problém. Sama sebe se ptám, jestli mé chyby při ponorech nejsou z mé nervozity z Karla. Psychika je strašná věc. Proč se můj mozek od toho nedokáže distancovat? Vlastně si za to všechno mužů já sama. Ráno se zkusím domluvit s Janou, jestli by nás nemohla rozhodit do jiných buddy teamů. Usínám znovu až kolem páté hodiny.

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjhfwWlZq

Dahab - pátek

05.10.2011
Komentáře
2
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Gina 11.10.2011 21:24
Re: super  

bude, neboj. vždyť mne znáš. :-)) :-))

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
drakous03 08.10.2011 15:16
super  

....doufám, že bude pokračování (((clap)))a prosím už brzooooo =-O

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze