A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Dahab - pondělí až čtvrtek

Pro ty, co mají rádi mé vyprávění, jsem po delší pauze zase něco málo napsala ze své cesty za potápěním s Kapr Divers. Toto je první část.

Dahab - pondělí až čtvrtek

Pondělí
Tak sedím v busu, který mne odvaží na letiště. Už jsem odpověděla SMS-kou Irče, se kterou se mám setkat na letišti. Těším se strašně moc na potápění. Loni mi to nevyšlo a ta více jak roční pauza, mi přišla, jako by trvala snad 5 let.

Karel už je také na letišti. Jsem z něj nervózní. Je to člověk, který má svou hlavu a hlavně pravdu a málokdy si nechá od druhých něco vysvětlit, když je přesvědčený o opaku. Vzala jsem ho s sebou na dovolenou ze dvou důvodů. Chtěla jsem mít svého buddyho, ne mít při ponorech pokaždé někoho jiného a doufala jsem, že druhého Jirku ( znáte z mého cestopisu“ I takové ponory jsou“) snad už pod vodou nepotkám. Druhým důvodem byly finance. Proč neušetřit za jednolůžkový pokoj a ušetřené peníze nevrazit do potápění. Z komunikace s Karlem přes net poslední týden před odletem jsem ale už tušila, že to nebude jednoduché. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to hlas mého pesimismu, který mne nutí vidět vše v nejhorším světle.

Když autobus zastavil na letišti a já vystoupila, vidím Irču, jak mne na ostrůvku vyhlíží. Jdu přímo k ní, ale ona pro oči nevidí a začne mne vnímat, až když se zeptám: „Dobrý den mladá pani, jsem tu dobře na letišti?“ To už se ale obě smějeme a objímáme na přivítanou. Vyzvedávám si letenku u Terezky, která dostala službu rozdat celému zájezdu letenky, doletět s námi do Sharm El Sheikhu, a následně se přesunout na úžasné potápěčské místo na Sinajském poloostrově … do Dahabu.
S Karlem se setkáváme u check inu. Stojíme ve frontě, potěžkáváme kufry, jestli nejsme nad váhu a máme toho tolik na povídání před odletem, že si ani nevšímám, že lidičky před námi jsou již odbaveni a je řada na nás. “ Hele, dělej, už jsi na řadě, hod´ si tam ten kufr, ať nezdržuješ.“ zvýšeným hlasem mi povídá Karel a uhýbá mi, protože stojí blíž a překáží mi. Kroutím hlavou, popadám svůj kufr a šoupu ho na vážící pás. V duchu si říkám: „no ty jsi gentleman“. Trochu se mi ulevuje, kufr váží přesně 20kg. Když odbaví i Karla, dostáváme otázku: “ Podle seznamu patříte k potápěčské skupině, vezete si potápěčskou výstroj?“ Nechápeme otázku a přikyvujeme. „Tak to musíte ještě k nám na přepážku,“ a letuška posílá svoji kolegyni s námi k přepážce. Ta oznamuje paní za přepážkou, že jsme potápěči a že nadváhu jsme neměli, váha zavazadla že byla OK. Pani za přepážkou nám oznamuje, že ji musíme ještě zaplatit poplatek 1 000Kč za sportovní výbavu. Chvíli se dohadujeme proč bychom měli platit. Vysvětluje nám, že jsou to nová pravidla, kdy za sportovní výbavu se platí poplatek 1000Kč. To už začínám být trochu rozčilená, ale snažím se to nedávat na sobě znát. Říkám paní, že nemám žádnou sportovní výbavu, že nic platit nebudu. Ona zase, že musím, že je to nahlášené a tak že musím poplatek zaplatit i když nic nevezu. Karel stojí, kouká, jen dvakrát se zmohl na to říct, že o tom nic neví, že mu nikdo nic takového neříkal. Končím rozhovor s úsměvem na tváři, kdy povídám do okénka : „My se dojdeme domluvit s šéfem naší výpravy, kdo to zaplatí a za chvilku se vrátíme“. Otočím se směrem ke Karlovi a zády k okénku mezi zuby cedím:„Nas*at, jdeme.“ Odcházíme a na druhém konci haly, když si myslím, že nás pani ztratila ze zorného pole, zamíříme ke vstupu do tranzitního prostoru. Karel má obavy, když nezaplatíme, tak že nás nepustí do letadla. Vysvětluji mu, že když už jsme odbaveni, tak proč by nás neměli pustit do letadla a jestli chce, ať to jde klidně zaplatit, já že nic platit nebudu.

Jak jinak, vše už proběhlo bez potíží, let byl pěkný, i když mně připadal dlouhý, protože jsem po většinu času poslouchala Karla, jak vypráví o pádech menších letadel, kdy do podrobna popisoval, jaké udělali piloti chyby. Následovalo i vyprávění o zabivších se parašutistech s popisem příčiny a pádu. Být měkčí nátura, tak asi vyskočím za letu …

V Sharmu na letišti se rozhlížím a hledám větší skupinu lidí, kterou by měla vést Terezka. Nikoho neznám, proto se snažím podle kufrů odhadnout, ve kterém je potápěčská výstroj a tím pádem jsou to spoluúčastníci zájezdu. Vidím jednu skupinku, jak stojí proti jednomu chlapovi s batohem. Najednou koukám, úsměv se mi rozzáří na tváři, když v chlapovi poznávám Davida. Neudržím se a volám: „Davide, ahoooj“. David mne také poznává a okamžitě obchází lidičky, aby se ke mně dostal. Mám obrovskou radost a nejraději bych Davida radostí umačkala. Neviděli jsme se víc jak 2 roky a ta radost ze setkání je upřímná a veliká.

Ze Sharmu do Dahabu se přesouváme 4 busíky. Cesta je šílená. Šoféři si ve vysoké rychlosti telefonují, předávají peníze za jízdy přes okénko, předjíždějí jeden druhého jako blázni, kdy jejich rychlost neklesá pod 90km/h. Napadá mne v duchu, abych se toho potápění vůbec dožila.

Na Lighthousu už na nás čeká Jana s Petrem. Když se vítám s Janou, mám slzy v očích, také jsem ji více jak rok neviděla. Jen jsme si telefonovali a posílali maily. Seznamuji se s Petrem. Působí sympaticky a mile. Nechávám ostatní, ať se také přivítají. Prohlížím si základnu Lighthousu, a hlavou se mi honí stovky myšlenek. Tyyy jooo, tak jsem tady. S Janinou a Davidem. No i kdyby se něco nepovedlo, tak už jen jejich přítomnost dělá dovolenou skvělou.

Středa
Dnes začalo trochu foukat, tím pádem menší vlny. Byli jsme kousek dál za městem. Zajímavá místa. Moře a hned skály.
Jedno místo se jmenovalo SOUTHERN OASIS, druhé asi 2 km od toho prvního CAVES. Tak tady už toho bylo vidět o dost víc oproti včerejšku. Včera jsem byla zklamaná z mých prvních dvou ponorů po dlouhé přestávce. Když si to ale s odstupem času v duchu přehrávám, tak jsem asi neviděla pod vodou toho moc ne proto, že by tam nic nebylo, ale proto, že jsem měla dost práce se sebou a s výstrojí po té dlouhé pauze. Dnes byli vidět například dráčci, ropušnice, najednou jsem viděla 3 velké pomce císařské, to se mi ještě nepodařilo vidět je takhle pohromadě. Našla jsem i murénku šedou schovanou pod útesem, no ale co byl asi nejhezčí … no ono se to tak ani nedá říct, spíše nejraritnější úlovek, byl napoleon a byl fakt veliký. Já dychtivka za ním chvátala, snažila jsem se mu nadběhnout a sklouzla jsem až na 30m. V tom udivení jsem nějak pozapomněla vyrovnávat tlak v uchu a to víte, že mne bolelo jako čert. Vstupy a výstupy z vody byly moooc zajímavé. V těch, sice ne moc velkých, ale přeci jen vlnách, které si se mnou házely jako bych nevážila metrák. No ted´ se tomu směji, ale v těch chvílích jsem byla vždy úplně fertig.

Čtvrtek
Tak dnes jsem se dočkala. Dva, pro mne dost těžké, ale jinak super ponory. Vítr foukat nepřestal a tak vlnky a příboj udělaly své při vstupu i vylézání z vody. Ještě že mám dlouhý neoprén s vyztuženými koleny.I tak jsem si levé kolínko trošinku odřela.
První lokalita se jmenovala Island. Nádherné místo a kor, když jsme se vraceli zpět v proudu. Tam, kde je proud, tam je to vždy o hodně živější, takže nádhera. Nesena proudem, jsem v duchu křičela :“ Matko přírodo, kde to má brzdu, vždyť si to nestíhám vše prohlédnout“. Včera jsem byla u vytržení z napoleona a koukněte, dnes jsem potkala 2 najednou. Byli sice menší než ten včerejší, ale zase neutíkali, drželi se při sobě a tak jsem si je mohla v klidu prohlédnout. Byli tady také velcí bodloci krátkonosí a bylo jich tu hooodně. A vůbec tady byla spousta různých druhů bodloků. O klaunech ani nemluvím a tentokrát mne překvapili. Vůbec mne neodháněli od svých sasanek.
Zatím nejhorší vstup a výstup z vody, díky povětrnostním podmínkám, co tu byl.

Druhý ponor byle Ell Garden.Vstup a výstup z vody o něco lepší než na Isladu, ale stejně jsem byla vyřízená, než jsme přešli přes písečné plato a mohli se zanořit. A to jsme to v půlce vzdali. Protože bylo díky příboji více vody, doplavali jsme na konec písečného vstupu na hladině ani ne v metrové hloubce. Hrůza, už jsem se těšila, jak si pod vodou odpočinu. Viděla jsem tu úplně poprvé úhořovce. Ty jo, to jsou rybičky. 2/3 jim čučí z písku, všichni otočeni proti proudu a potrava jim proudí přímo do pusy. Když se k nim potápěč přiblíží, … crnk a jsou schovaní v písku. Otočila jsem se na Terezku, že jí je ukáži a když jsem se podívala zpět, byli fuč. No ale nevadí, protože když jsem se otočila zpět k Terezce a krčila rameny, že zmizeli, vidím na dně trnuchu. Konečně! Ještě jsem ji tady neviděla. Tak plná radosti za ní plavu, ukazuji Terezce a v duchu se divím, proč z ní nespadl písek, když už popoplavala takový kus. Doplavala jsem k ni a hle : to není trnucha modroskvrnná, to bude nějaký jiný druh. Podívám se do knížky na břehu. Plavali jsme dál. Konečně jsem viděla perutýna ostnatého, toho jsem také ještě naživo neviděla, až dnes poprvé. Doplavali jsme k velkému písečnému platu a to jste neviděli … stovky ( Petr tvrdí že tisíce) úhořovců vykukujících z písku a chňapajících po potravě připlouvající s proudem. No nádhera. Také jsme kousek od nich viděli ještěrohlavce písečné, jak leží na písku vedle sebe a mohli jste být půl metru od nich a oni dělali jakoby nic, ani se nehli. Ještěrohlavců písečných je tu také celkem dost. Jo a potkala jsem jednoho, ale tedy pěkně zvědavého, havýše čtyřhraného. Chtěla jsem mu nadběhnout, že ho obeplavu a naženu Karlovi na focení, ale on si to štrafíroval přímo proti mně. Zastavil se mi až tak půl metru před maskou. Zvědavý, až hrůza. Připojil se ke mně a plaval se mnou kamarád, asi aby mi nebylo smutno, nejméně 30 metrů, než jsem ho přestala bavit a vzal zpátečku. Bylo to fajné.
Na konci ponoru, už jsem skoro vylézala z vody, plavala ani ne v metrové hloubce, jsem objevila rozsedlinu. Taková prasklina a bylo pod ní vidět dlouhou obrovskou dutinu a kdo si tam nekraloval … ježik obecný a pořádný kousek. Hezky si plaval jakoby podél břehu v té dutine … do prava, nevím, kde se tam otočil, pak zase … do leva … no prostě pohodář. Na břehu jsem Janě popisovala trnuchu a ona jestli to nebyl parejnok levhartí, někdy nazýván elektrický. Našla jsem ho v knize a hle, opravdu ano. Byl to on. Zabijí svou kořist elektrickým výbojem. Jestě že prý jsem na něj nesáhla. Hhh já přece na nic v moři nesahám, nejsem vrah a hazardér.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
6
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Milena 20.06.2010 19:26
 

I když jsme to měli (JPP) v době tvého pobytu on-line,tak jsem si to tady s chutí přečetla a pobavila se :-) pěkně ,poutavě napsaný ;-)

jiřuš 11.06.2010 19:52
 

úžasnééééééééééééééééé :-P :-P

alfecu
09.06.2010 11:59 85.71.105.***
 

Krásné počteníčko úplně jsem tam byla :-P díky

manura 04.06.2010 08:05
 

moc pěkné

eddy258 01.06.2010 23:37
 

Gino, teda rozhodla jsem se přečíst všechny Tvé potápěčské cestopisy, je to paráda!! Zatím jsem zvládla 2, ale moc jsi mne navnadila!! Teda doufám, že na další nebudeme ode dneška čekat zase tak šíííleně dlouho!!! ;-) :-D

Baru 01.06.2010 19:42
 

Úplně jsem se ponořila s tebou, budu se těšit na zbytek.

Zpět na všechny diskuze