A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Massada a pobyt v lázních Ein Gedi

Dlouho plánovaný a konečně uskutečněný výlet z Taby.

Massada a pobyt v lázních Ein Gedi

Výlet do Massady

Uskutečnit výlet do Massady bylo mým přáním už při naší první návštěvě Taby r. 2006, ale až letos v červenci 2008 se mi sen splnil. A to díky delegátce CK Fischer, které se podařilo zajistit výlet spojením klientů několika cestovních kanceláří s požadovaným minimálním počtem 8 osob (za kluka jsem musela zaplatit plnou cenu) a s anglicky mluvícím průvodcem. Odjezd od hotelu by býval byl v 5:20, kdyby můj zvědavý synek nechtěl překontrolovat obsah snídaňových balíčků. Začal vřískat na celé kolo, protože tam kromě jídla našel asi milion mravenců. Ty potvory byly ale jen u nás, Slováci, co jeli s námi na výlet a dostali balíček chvíli před námi, nenašli ani brablence. Během 10 minut nám balíčky vyměnili, žádný hmyz v nich tentokrát nebyl, mezi tím k nakráčelo několik managerů s omluvami, že toto se stalo v Intercontinentalu opravdu poprvé. A jelo se na výlet. Přes hranice do Izraele jsme šli už poněkolikáté, delegátka nás poprosila, ať pomůžeme ostatním, kteří přechod přes tyto hranice ještě neabsolvovali. Žádný problém nenastal, nikdo neměl drogy, zbraně, cizí balíček a nikdo nepřiznal, že mu jeho zavazadlo balil někdo jiný. Za pár minut jsme byli v Izraeli, kde nás čekal průvodce Danny. Starší příjemný pán, hovořící anglicky. Soudě podle manžela, který se po celý výlet skvěle bavil, byl zábavný a vtipný. Já než jsem se svými znalostmi angličtiny pochopila, že Danny vypráví vtip, tak jsme ujeli dalších 20 kilometrů a Danny byl s výkladem o tři století dál. Po asi 2 hodinách jízdy busíkem byla krátká zastávka na odpočívadle na kávu a toaletu. A brzy už jsme viděli Mrtvé moře a za chvíli i pláž, na které jsme se koupali tři dny předtím při návštěvě Jeruzaléma, a pak jsem začala upadat do bezvědomí, protože jsme se blížili k mé vysněné Massadě. A v tuto chvíli si musím postěžovat na textový editor, protože mi neustále ze slova Massada dělá Násada a už mně to fakt nebaví. Autobus zastavil u budovy, šup šup ven z autobusu, šup šup do budovy, kde Danny krátce povyprávěl u fotografií o vykopávkách v pevnosti a o muzejních exponátech. Zde musím poznamenat, že král Herodes není v Izraeli nijak oblíbený, jak Danny několikrát opakoval, nejdřív ta neviňátka, a pak stavba na nepřístupné hoře a navíc se saunou (cituji Dannyho oblíbenou frázi na adresu krále Heroda: Like I said: Cocot). Nebo možná jen Danny neměl Heroda rád, těžko říct, ale v každém případě se Dannymu nezamlouvala Herodova inteligence. A před nástupem do lanovky ještě zastávka v místnosti, kde nám promítli krátký film z historie Massady. Měli to nafilmované pěkně, zajímavě, nebýt jakéhosi školního výletu asi 30 izraelských studentů, kteří na ten film koukali s námi, nevím, co na tom bylo tak vtipného, studenti propadali záchvatům smíchu a lidi na ně syčeli jak hadi, aby se studenti přestali blbě tlemit. Úplně nám to pokazilo sledování filmu.

Nyní si vám dovolím přiblížit, co je to vlastně ta Massada:

Massada je starověká pevnost na vrcholu skalního útesu, ze všech stran přirozeně chráněná hlubokými srázy, na okraji Judské pouště, nedaleko západního pobřeží Mrtvého moře. Díky minerálním vodám tu panoval čirý ruch už ve starověku a první opevnění vznikla na Massadě ve 2. století př. n. l. Massadu rozšířil židovský král Herodes Veliký v letech 37-30 př. n. l. jako hlavní obrannou pevnost jihu země, jako útočiště v případě, že se proti němu vzbouří židovský národ. Obával se i útoku z Egypta.
Hora, na které je pevnost vybudovaná, je vysoká více než 400 m, na vrcholu se nachází plošina o rozměrech 600 × 300 metrů. Plošina je obehnána důkladnými hradbami o celkové délce 1 400 m a tloušťce 4 m, uvnitř kterých se nacházejí místnosti pro vojáky, a je doplněna mnoha věžemi. Herodes nechal postavit dva luxusní palácové komplexy. Visutý třípatrový palác připomínal ptačí hnízdo nalepené pod samotným vrcholem, prostřední patro mělo kruhovou síň určenou k zábavě a spodní patro sloužilo jako lázeň. Západní palác, postavený za hradbami na plošině, sloužil k přijímání a ubytování významných hostů. Úprava vnitřních komnat, sloupových síní a lázní byla nákladná. I nyní je možné obdivovat zachovalou výzdobu, hlavně podlahové mozaiky a nástěnné fresky. Všude byly vztyčeny sloupy z jediného kusu kamene a stěny a podlahy v komnatách byly obloženy kamenem. Pevnost byla vybudována velmi promyšleně, v okolní poušti se nenachází žádný pramen, a tak byly přehrazeny dvě říčky, které tekly jen na jaře. Během jara pak byla veškerá voda svedena do jímky vytesané ve skále, nahoru do pevnosti ji dopravili oslíci. Tato cisterna měla obsah více než 40 000 m3. Obrovské množství vody, které bylo v pevnosti zadrženo, dovolovalo na Massadě zřídit lázně a bazén. Zachovaly se velké lázně u paláce. Z šaten se jde přes vytápěnou místnost k bazénu se studenou vodou, vedle bývaly vany s horkou vodou. Dobře rozeznatelný je vytápěcí systém - horký vzduch proudil pod podlahou, která stála na sloupcích (caldarium). Z doby Heroda pochází i kolumbárium, malá budova s výklenky na urny, sloužící k uložení popela nežidovských členů panovnického dvora. Nedaleko lázní jsou zbytky hospodářských stavení, na Massadě se choval i dobytek. Pevnost skrývala obrovské zásoby zbraní a potravin. Díky velkým zásobám obilí a důmyslnému shromažďování dešťové vody, zde bylo možné přečkat roky obléhání. Roku 66 n. l., na počátku první židovské války proti Římanům, obsadila Massadu, která byla po smrti Heroda v rukou Římanů, lstí skupina židovských povstalců, kteří se nazývali zelóti (či sikarioni), židovští radikálové věřící v brzký příchod Mesiáše. Roku 70 n. l. se k nim připojili další sikarioni s rodinami, kteří byli vyhnáni z Jeruzaléma jinými Židy krátce před zničením Druhého chrámu. Během nadcházejících dvou let užívali zelóti Massadu jako základnu ke svým útokům. Zéloti zřídili v pevnosti synagogu, která je dnes nejstarší dochovanou synagogou v Izraeli a nejspíš i na světě.

Římské jednotky povstání Židů potlačily, jako poslední se bránila Massada. Roku 72 přitáhl římský velitel Lucius Flavius Silva k Massadě s 10. legií a 10 tisíci židovských otroků a po dva roky Massadu obléhali a drželi v obklíčení. Aby jim nikdo neproklouzl, vybudovalii kolem dokola 8 táborů, jejichž základy jsou dodnes viditelné. Když Římané zjistili, že se do pevnosti nedostanou po úzkém chodníčku a je nemožné nechat její obyvatele vyhladovět, začali budovat na západní straně obrovskou hliněnou rampu podepřenou kmeny stromů a u hradeb postavili útočnou věž, z věže pak zahájili r. 73 útok na pevnost pomocí beranidla. Vyčerpaní zéloti viděli, že se blíží jejich konec. Bylo jasné, že Římani pevnost dobudou, tak Židé ukryli pod podlahu synagogy svitky (hebrejské, aramejské a řecké), které patří do souboru svitků od Mrtvého moře. A než aby byli poraženi, muži padli do otroctví a ženy byly znásilňovány před svými dětmi, radši zvolili dobrovolnou hromadnou sebevraždu. Každý muž byl odpovědný za zabití celé rodiny. Ještě před svou smrtí napsali v synagoze na střepy svá jména. Poté, co římské jednotky prorazily hradbu Massady a vtrhly na nádvoří, přivítalo je hrobové ticho a všude ležela mrtvá těla, zemřelo na 960 povstalců, včetně žen a dětí. Na důkaz toho, že obránci nezemřeli hladem a žízní, nechali stát nádoby plné jídla a pití, ale všechny stavby zapálili, aby Římani nedostali žádnou kořist. Příběh o sebevraždě se Římané dozvěděli díky dvěma ženám, které se odmítly nechat zabít a ukryly se spolu s pěti dětmi v nádrži na vodu.

Následujících 40 let sídlila na Massadě římská posádka, poté byla pevnost opuštěna. V byzantském období na vrcholku sídlili křesťanští mniši, kteří však byli během arabské expanze vyhnáni a Massada byla na dlouhá staletí zapomenuta. Z byzantské doby se dochovaly základy kostela s podlahovou mozaikou.
Po dlouhé době zapomenutí byla Massada objevena v polovině 19. století, rozsáhlé vykopávky byly prováděny ale až v letech 1963-1965, vedl je přední izraelský archeolog Jigael Jadin s pomocí mnoha dobrovolníků z celého světa. Díky vykopávkám můžeme obdivovat překrásné mozaiky se vzory větví oliv, vinné révy a jabloně, rekonstruované obvodové zdi, včetně lázní a synagogy. Massada je výjimečná i nálezy, které dokumentují každodenní život. Našly se sandály, modlitební šály (talisy) a řemínky (tefilin), keramika, mince, množství svitků a ostrak (popsaných střepů). Při vykopávkách se našlo jen několik ostatků těl, zato ale ostraka se jmény jedenácti sikariů včetně jejich vůdce Eleazara ben Jaíra. Byli to vylosovaní „šťastlivci“, kteří zabili všechny ostatní. Poté vylosovali jednoho, který zabil zbylé vylosované a nakonec i sám sebe a tím na sebe vzal nejtěžší židovský hřích – sebevraždu. Dnes je možné k pevnosti vystoupat pěšky po Hadí stezce (to je asi hodinový výšlap), nebo po římském náspu nebo se nechat vyvézt lanovkou, ke které vás doveze autobus. Vstupenky se prodávají v budově. Před nástupem do lanovky se v nově vybudovaném atriu s muzeem promítá krátký film o historii, architektuře i samotném životě na této hoře. Můžete si zde dojít na toalety, občerstvit se a nakoupit dárky.

Žádná památka nemá v současném Izraeli takové jméno jako Massada (a to můžu povrdit i čerstvou zkušeností z thajského trajektu, kdy si se mnou šel povídat kluk z Izraele, když jsem mu řekla, že jsme byli půl roku předtím v Massadě, tak byl naměkko). Stala se symbolem odporu, národní hrdosti, židovského utrpení a odvahy. Na vrcholu hory vlaje izraelská vlajka. Každoročně se na Massadě koná přísaha vojáků, kdy mladí vojáci přísahají: MASSADA JIŽ NESMÍ NIKDY PADNOUT! Roku 2001 byla lokalita zapsána jako památka světového dědictví na seznam UNESCO.

Tak to je ta Massada, kterou jsme měli za malou chvíli navštívit. Průvodce Danny rozdal vstupenky a šup šup na lanovku. Syn má šílený strach z výšek, tak nějak jsem mu neřekla, že to bude opravdu pěkná výška. A o manželovi ani nemluvím, ten se bojí i v prvním patře. Nahoře to bylo ještě horší, musí se jít po ochozu na skále, syn odmítal spolupracovat, ale do pevnosti jsem ho nakonec dotlačila se slibem, že zpět už nemusí. Prohlídka pevnosti trvala asi 1,5 hodiny, Danny nás tam honil jak nadmuté kozy, fotka a šup šup zase o kus dál. Bylo to velice zajímavé, černá čára na zdech ukazuje, co odkryli při vykopávkách. Z pevnosti je dech beroucí výhled na skály okolní pouště, vyschlá řečiště, na obzoru v oparu je vidět hladina Mrtvého moře, občas kolem proletí černí velcí ptáci a po Hadí stezce šplhají lidé. Nahoře jsem pár takových, co si vyběhli Massadu po svých viděla, nevypadali dobře. Z hradeb jsou vidět i pozůstatky římských táborů. Danny zaměstnal i mého syna, tu ho postavil na šutr a synáček dělal strážce spíže. Pak zase měl kluk napustit vodu do hrnku a Danny na maketě pevnosti ukazoval, jak se dostávala voda do pevnosti. Římani na pevnost vrhali obrovské, 0,5 metru veliké kamenné koule, několik z nich je vystaveno pod přístřeškem, kde nám Danny sehrál herecké přestavení o posledních chvílích pevnosti, bylo velice dojemné a slzy mi to vhání do očí ještě teď při psaní cestopisu. Syn měl demonstrovat, jak bojovaly děti a měl roztlačit tu obrovskou kamennou kouli. Protože s tím nepohl, Danny vyzval mně, abych mu pomohla, protože při obraně pevnosti bojovaly i ženy. Tak nějak jsem si vzpomněla, že jsem si vzala po ránu Antinal a ve skrytu duše jsem doufala, že se při tlačení koule neporu. Koule se o kousek odkulila, já se nesla, a protože v pevnosti bojovali i muži, Danny vyzval manžela, aby kouli vrátil na původní místo. Ten do ní šťouchl špičkou boty a byla zpět. Syn se při této práci velice zapotil a chtěl polít palici vodou, jinak že chcípne horkem. Vodou na výletech šetřím, tak jsem ho jen tak ovlažila, načež mi Danny vzal láhev vody z ruky a kluka zlil od hlavy až patě, kdy už, tak pořádně. Nastydnout neměl z čeho, vedro bylo šílené, za 10 minut byl suchý. Prázdnou láhev jsem vyhodila, Danny mi ale ukázal, že jsem si ji mohla dočerpat z kohoutku s pitnou vodou. Tak jsem se aspoň napila a je fakt, že mně to neprohnalo. A pak už šup šup na lanovku, jede se dolů, spěcháme. Náhle se Danny sehnul a něco mi podal, byl to střípek keramiky staré 2 000 let, měla jsem si ho schovat na památku. Syn chtěl další střípky keramiky, tak začal honem hledat a cosi sbírat, při bližším prozkoumání jeho nálezu jsem musela s politováním ten vajgl a pecky od datlí vyhodit. Dole v budově lanovky je obchůdek se suvenýry, dá se tam nakoupit kosmetika z Mrvého moře, spousta cetek, manžel si tam vyhlédl svícen z mosazi, a tak máme na poličce památku s židovskou hvězdou přímo z Massady.

A pak jsme si jeli užívat. Do lázní Ein Gedi se jede jen malou chvilku, nacházejí se asi 18 km od Massady u Mrtvého moře. Nestojí přímo na břehu, díky vysychání Mrtvého moře dopravuje návštěvníky lázní k moři vláčkotraktor. V budově lázní je restaurace, obchod se suvenýry, bar. Je možné ponořit se do sirných pramenů, natřít se blátem, vykoupat se v Mrtvém moři, pokud je čas, je možné dopřát si masáž. A hlavně pro děti je zde bazén se sladkou vodou, kde je možné odpočinout si na lehátku pod slunečníky.

Nejdříve nás Danny nahnal dolů do restaurace na oběd, dostali jsme poukázky, v ceně výletu byla veliká porce dle vlastního výběru, talíř salátu, dezert, kafe, pití, ani se to nedalo sníst. A pak honem (pořád jenom honem honem) do lázní o patro výš. Vyfasovali jsme ručník, klíček, báby napravo, strejci nalevo, svlíknout do plavek a jde se do bláta, věci nechat ve skříňkách. Bez obuvi vstup zakázán, země je rozpálená. Není až tak pravda, že se u Mrvého moře nedá spálit, určitě je dobré použít opalovací krém. Nicméně dali jsme na radu Dannyho, že když se natřeme blátem, tak to snad přežijeme bez úhony. A je fakt, že jsme se za ty tři hodiny u moře bez použití opalovacího krému nespálili. A ani se neopálili. Ze společné kádě jsme se všichni naplácali blátem, několik paní se chtělo blýsknout u Mrtvého moře novými plavkami v pastelových barvách, nebyl to nejšťastnější nápad při pohledu na zablácené tělo a plavečky. Pak jsme si šli sednout na plastové židličky a zabývali jsme se osycháním. Po asi 20 minutách to začalo pod nánosem bláta svírat, tak jsme ještě chvilku vydrželi a šli jsme se osprchovat. Bylo možné si vybrat, jestli se umyjeme pod sprchou vodou se sladkou nebo vodou z Mrtvého moře, horké jsou ovšem oba druhy vody. Nějaký domorodec (soudím dle pejzů) si to ulehčil, plesknul s sebou pod sprchy, kam si lidi chodí smývat bláto a shora na něj tekl čůrek vody z Mrtvého moře. A když tam neležel, tak seděl a cpal se sušenkami. Vše zdokumentováno. Danny nám doporučil natřít se blátem a v rámci osychání přejít pěšky k Mrtvém moři, tam se smýt a zpět se nechat odvézt vláčkem. Manžel měl na toto vlastní názor, použil v něm podobná slova, jako Danny na adresu Heroda a stejně si přitom ťukal i do čela, v tomhle vedru hodit pěšky, to jsou hodně blbý nápady! Vláček zrovna přijel, všude bylo upozornění, že si na něj nesmí nasednout lidé obalení blátem. Jede se chvíli, je to neuvěřitelné, o jaký kus Mrtvé moře ustoupilo. Vláček nás vyhodil na zastávce, bylo potřeba dojít ještě asi 50 m k moři po dřevěném chodníčku, na zastávce jsou provizorní toalety a sprchy. Všude byly tabule, aby lidé nevstupovali na zasolenou zem mimo označené chodníky, je to nebezpečné. Došli jsme k moři, věci jsme si nechali ve stínu a šli jsme si lehnout do vody. Na plavčíkově budce byly hodiny, sledovala jsem čas, abychom nepřetáhli doporučených 20 minut, puchýře a každá ranka neskutečně pálily. Manžel vypálil z moře jak blesk, v Egyptě trpěl průjmem… Do moře je zavedena pitná voda, vede tam hadice a na hladině plave rám s kohoutky. Syn se rozhodl, že Mrtvé moře trochu zředí, ale brzy ho to přestalo bavit. Pitná voda měla teplotu, řekla bych něco pod bodem varu, ale když jiná nebyla, tak jsem se taky napila. Žiju. Při zpáteční cestě z výletu do Jeruzaléma jsme se zastavili také u Mrtvého moře, v lázních Ein Bokek, vstup byl kamenitý a dno plné krystalů, které jsme si nasbírali domů. Tady ovšem dno připomínalo led, ani stopa po krystalech. Na chvíli jsme si pak sedli do látkových lehátek a pozorovali jsme okolí. Byla docela legrace pozorovat skupinu žen, které se koupaly oblečené. Asi babičku posadili do moře na plastovou židli, jenže moře ji nadneslo, židle se převrátila a uplavala, paní se zamotala do oblečení a dlouhých sukní, navíc se jí tam připletla i hadice s pitnou vodou, vnučka se jí snažila nacpat na plastovou židli, to vše ve vodě přibližně pod pás, ta babička byla normálně mobilní, nevím, co nacvičovaly. Pak nás to přestalo bavit a jeli jsme zpět do lázní. Syn začal hýkat blahem, když objevil bazén se sladkou vodou, hupsla jsem tam taky, sladký byl, ale odporně teplý. S foťákem v ruce jsem se vydala na průzkum okolí, prošla jsem kolem kabinek, kde se dá zajít na masáž, mrkla jsem do budovy, kde se zrovna rozčilovali lidi z našeho výletu, Danny nám jaksi zapomněl poznamenat, že zaplacený výlet zkrátil na minimum a za 20 minut se odjíždí. Tak jsem dala zpátečku a utíkala pro zbytek rodiny, která se blaženě plácala v bazénu. V budově je vedle šaten bazén se sirným pramenem. Honem jsem tam vzlezla taky, aby mi něco neuteklo. Voda byla horoucí a plavky mi i po několika vypráních smrdí jako deset čertů. Rychle sprcha a odjezd. Náš busík stál po celou dobu na slunci, klimatizaci zapl řidič krátce před odjezdem. Byli jsme unavení, hrcla jsem si na svoje místo…. a až druhý den na pláži si všimli, že jsem si do zadku vypálila sponu od bezpečnostních pásů, vůbec mně to nebolelo, jen trochu svědilo, nejspíš budu mít památku na lázně Ein Gedi napořád. Ještě že si tam nevidím. Průvodce Danny ještě chvíli vyprávěl vtipy, příjemně nás to uspalo. Probudila jsem se ve chvíli, kdy jsem za ohradou uviděla běhat pštrosa v údolí Arava, za chvíli už nás vítala přistávací dráha v Eilatu, světla hotelů a obchůdků, z autobusu vidíme vchod na Delfíní útes, kde jsme letos opět nebyli, po chvilce naši známou observatoř, kde jsme letos opět byli, nicméně synek si uhnal den předtím úpal a stihl jim to tam poblít jen co vylezl z taxíku a z výletu do observatoře měl houby. Na izraelské straně hranic jsme nezapomněli předložit dokument s účtenkou z obchodu z Massady, při nákupu nad 110 USD (nebo ekvivalent v EUR) vrací 15 % za DPH v hotovosti zpět, opět formality a za pár minut jsme byli v Egyptě. Danny nás vyprovodil až na hranici, a poznamenal, že pokud jsme byli s ním a řidičem Míšou spokojeni, případnému spropitnému se bránit nebudou. V Egyptě dolar nebo dva potěší, ale Izrael je drahá země, tak jsme jim dali 10 USD, když si něco přidají, koupí si za to oba kafe.

Se slzou v oku se loučíme s Izraelem a je nám jasné, že jsme v Izraeli nebyli naposledy a předem se těšíme na další návštěvu Massady, která nás všechny očarovala. Do hotelu jsme dorazili chvíli po 20. hodině.

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
4
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Zafod Biblbrox 07.02.2010 18:04
 

Řekl bych, že Massada má hodně společného s kněžnou Libuší nebo Bivojem a jeho kancem. A to ještě není v příspěvku uvedené prohlášení, které ženy přednesly k římským vojákům. ;-)

Ajaja 16.11.2009 21:50
 

Tak nevím, už tam ani nemusím ;-) , jako bych tam byla :-D ... bezva... ;-)

fiona 06.08.2009 20:28
 

Úžasně a vtipně napsáno, moc děkuji!!!!

papoušek 30.01.2009 22:08
 

Perfektní! :-) Chystáme se na poznávačku po Izraeli,Massadu určitě zařadíme do repertoáru.H.

Zpět na všechny diskuze