A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Okružní cesta Egyptem I.

Naše svatební sice jen čtyřdenní cesta po Egyptě...

Okružní cesta Egyptem I.

Den 1. středa 21.2.2007

Naše cesta začíná v Káhiře, přesně týden od našeho sňatku, kdy si vyzvedáváme na úřadě oddací list, bez kterého by naše „líbánky“ v Egyptě nebyly „líbánky“, protože by nás nikde v hotelu neubytovali v jednom pokoji a dle našich předchozích zkušeností i hlídali, abychom se náhodou nezdrželi v jednom pokoji déle než jednu minutu a to ještě s otevřenými dveřmi. Dopoledne ještě trávíme v Káhiře běháním po různých úřadech v souvislosti s uzavřením manželství, ale po skončení tohoto kolotoče konečně bereme auto z parkoviště u náměstí Tahrir a vydáváme se do hustého káhirského provozu směrem na jih, přes Gízu k Sakkáře. Vymotat se z Káhiry, aniž bychom se ztratili, je naprosto nadlidský výkon, já pokaždé trnu, kdy do nás někdo ťukne, vůbec nechápu, jak je Mahmoud schopen tam řídit, ale po pár hodinách už jsme z nejhoršího venku a podle ukazatelů to vypadá, že i na správné cestě. Pyramidy v Gíze jsme již navštívíli minulý rok při mojí první návštěvě Káhiry, proto je nyní míjíme a jako první se vydáváme k pyramidám v Abúsíru. Po chvíli cesty je spatřujeme už z hlavní silnice, ale je potřeba se k nim promotat po úzké silničce mezi domy a zahradami. Někde zřejmě míjíme správnou odbočku a dostáváme se do slepé ulice, která končí na jednom ze soukromých pozemků, to je ale rychlost, s jakou se u nás objevuje hlídač, aby zjistil, co jsme zač a co tam děláme…hned nám vysvětluje cestu, takže se otáčíme a jedeme zpátky. Tentokrát již správně a přijíždíme k malému parkovišti před areálem pyramid. Před bránou stojí strážce, a během doby, co vystupujeme z auta, již míří k nám. Baví se s Mahmoudem, chápu z jejich hovoru, že je areál zavřený, ale že za nějaký ten bakšíš nás dovnitř pustí, tak jdeme s ním až k bráně. Cestou se s ním Mahmoud začíná dohadovat a po chvíli se ke mně otáčí a říká, že jdeme odsud. Já nic nechápu, co to jako má být? Vracíme se k autu a odjíždíme…ten chlápek chtěl za to, že nás pustí dovnitř, příšernou částku, už si přesně nevzpomínám kolik, a nenechal se ukecat na míň…a zas tolik tam toho k vidění není…tak radši jedeme k jiným pyramidám… Po chvíli jízdy už vidíme ukazatele k Sakkáře, odbočujeme z hlavní silnice a po pár set metrech přijíždíme k policejní kontrole, no jo, turistická oblast…samozřejmě nás zastavují a hned se ptají, kdo jsem, když Mahmoud říká, že jeho manželka, hned chtějí vidět „marriage contract“…ukazujeme jim ho, tak nás pouští, dokonce jeden z nich Mahmouda „chválí“, že jsme se vzali doopravdy, ne jen „jako“ na orfi. Přijíždíme na parkoviště, kupujeme si vstupenky, ale musíme pospíchat, je už pozdě odpoledne a areál se bude asi za tři čtvrtě hodiny zavírat. I tak máme dost času obejít kolem stupňovité pyramidy a podívat se na prostory před pyramidou, kde probíhají archeologické vykopávky. Teď odpoledne už tu není mnoho turistů a nikdo z místních se na nás nelepí, takže máme možnost v klidu si vychutnat atmosféru blízkosti pyramidy a pocítit návrat o tisíce let zpátky. Pak už nás místní hlídači začínají upozorňovat, že se bude zavírat, tak se přemisťujeme k východu, po výjezdu z parkoviště ještě zastavujeme v kopci, kde je krásný výhled na zeleň palem a na obzoru jsou vidět káhirské domy a potom už vyrážíme směr oáza Fajjúm.

Tím, že nejedeme do Fajjúmu přímo z Káhiry po hlavní silnici, ale ze Sakkáry podél Nilu, čeká nás další oříšek, jak najít správnou cestu. Máme jen málo podrobnou mapu v průvodci a na nějaké značení není možné se spoléhat, takže několikrát bloudíme a musíme se ptát na cestu. To už se navíc stmívá, takže trefit se na správnou odbočku začíná být ještě složitější. Projíždíme spoustou místních vesnic, silnicí mezi poli až přijíždíme do města, ani přesně nevím, které město to je, pravděpodobně Tamája, kde jako v mnohých dalších egyptských městech je oblíbeným dopravním prostředkem tzv.“tuk-tuk“, neboli malé vozítko jako motocykl, ale na třech kolech, s místem pro řidiče a dvěma místy pro cestující (Egypťanů se tam samozřejmě vejde mnohem víc). Ve městě si jen kupujeme něco k jídlu a pokračujeme dál. Za nedlouho již narážíme na hlavní silnici z Gízy, kde jsou konečně i ukazatele, takže se zorientováváme a zjišťujeme, že bysme již měli být blízko jezera Kárún, kam máme namířeno. A je to tak…po pár kilometrech už vidíme tmavý odraz hladiny jezera. A teď nás čeká úkol najít nějaké místo na přespání, uvidíme, jestli v okolí najdeme nějaký hotel, hotýlek. Míjíme několik restaurací a pak luxusní hotel Auberge du Lac sem určitě přespat nepůjdeme potom se ptáme jednoho místního, který nám radí, že tu jsou v okolí ještě další dva hotely jeden lepší, druhý levnější, o něco horší. Nejdříve narážíme na ten levnější. Jdeme se zeptat, zda mají volné pokoje, a zda se můžeme podívat. Recepční nás posílá s jedním klučinou podívat se na pokoj, jdeme přes celý areál, je tam dlouhá přízemní budova, kde každá část je jeden pokoj. Klučina odemyká jeden z pokojů, je nic moc, ale s koupenou, na tu naši jednu noc by to mělo stačit. Přesto se ale chceme nejdříve podívat na druhý hotel a pak se rozhodnout. Pokračujeme tedy dál, ale nějak druhý hotel míjíme, tak se po dojetí na konec silnice zase vracíme a jedeme zpátky. Cestou alespoň projíždíme okolo několika restaurací, tak si říkáme, že až najdeme druhý hotel, pojedeme se sem najíst. Znovu se radši ptáme a posílají nás už na správné místo, nechápeme, jak jsme mohli ten hotel předtím přehlédnout. Necháváme si ukázat pokoje, mají k dispozici volné dva, a ptáme se na cenu. Už si přesně nepamatuju, ale vychází skoro na dvojnásobek ceny v prvním hotelu. Navíc v pokojích, nevím, čím to, ale mají příšernou zimu. Děkujeme recepčnímu s tím, že se nejdříve půjdeme navečeřet a potom se kdyžtak vrátíme. Jedeme zpátky na konec silnice, kde jsme předtím viděli restaurace, jednu z nich si vybíráme a jdeme se navečeřet. Usazujeme se na střešní terase a necháváme si poradit nějakou dobrou „fajjúmskou“ rybu. Během večeře se rozhodujeme, kterému hotelu dáme přednost. Nakonec vyhrává finanční otázka, jedná se přece jen o jednu noc, tak to nějak přežijeme a ušetřené penízky můžeme utratit za něco smysluplnějšího. Po dlouhém čekání a ještě delším jezení chutné, ale kostiplné rybky se vracíme k hotýlku číslo jedna…. Zapisujeme se na recepci a pak nás vedou k pokoji. No, přikrývky na posteli vypadají docela nevábně, koupelna taky nic moc, ještě si říkáme o toaletní papír, snad nám ho přinesou. Přinesli a dokonce i mýdlo, to je ale servis. Lepší bude se moc ničeho nedotýkat a radši ani moc nechodit po zemi, neboť tam leze celkem dost mravenců, a rychle zalézt do postele a spát. Ale sprcha po takovém dni je nutná. Ale co teď, když ve sprcháči se nachází krásný velký pavouk, který asi taky touží po teplé (aha, to je otázka, jestli bude teplá voda) sprše. A pavouky ty já zrovna nemusím, na druhou stranu ale nemám ráda je zabíjet. Tak musí pomoct manžílek…zatímco já se klidím ven z koupelny na druhou stranu pokoje, Mahmoud pořádá hon na pavouka. Vyhazuje ho ven ze sprcháče, ale když ho nese z pokoje, pavouk uniká a schovává se za skříní. Tak k té už se nepřiblížím a jen doufám, že zůstane za ní. Každopádně si jdu konečně dát vytouženu sprchu, sprcháč sice není nic moc ani bez pavouka, ale nejsme přeci žádné titilinky…A po sprše už rychle do postele, přikrývky se radši moc nedotýkat, ale hlavně, že se snad trochu vyspíme…

Den 2. čtvrtek 22.2. I přes bojové podmínky jsme se celkem dobře vyspali, ráno se rychle pakujeme z pokoje, přece jen déle než je nutné, se v něm zdržovat nehodláme a raději si bereme tašky do auta a potom míříme na snídani. Konečně máme možnost vidět, jak to tady vypadá venku a také jezero. Okolí „hotelu“ vypadá lépe než jeho pokoje, mají tu celkem velkou zahradu a hned za ní jezero. Hned od rána tu kmitá několik zaměstnanců, kteří uklízejí a čistí zahradu a cestičky. Na jednom místě kropí vodou, ale udělali tam louži přes celou cestu, takže tam musíme přeskakovat jak kamzíci. Jdeme se podívat k jezeru, fotíme pár fotek, ale všímají si nás místní děti, které se najednou odněkud vynořují a hned běží k nám a nabízejí suvenýry k zakoupení. „One euro, one euro“, pokřikují na nás, tohle se naučily pěkně rychle. Nabízejí kamínky, mušličky a podobné věci, které našly někde u jezera. Mahmoud jim říká, že si nic koupit nechceme a dává jim pár drobných, ale děti se stejně odbýt nenechají. A pořád jedou tu svoji „písničku“, one euro, one euro. Nakonec k nám dokonce přichází jeden ze zaměstnanců hotelu, který byl poblíž, a musí je odehnat. Potom jdeme na snídani, je sice skromná, dávají nám jen chleba a tavený sýr, ale alespoň něco, pak jsme jen trochu nazlobení, když zjišťujeme, že ani čaj není součástí snídaně a musíme ho zaplatit. No nic, není servis jako servis. Po snídani pak rovnou vyrážíme na další cestu, máme v plánu projet okolo jezera a vydat se do Wádí Rajján. Cesta nás vede nejdříve podél jezera Kárún a mezi úrodnými polemi, kde už od rána pracuje mnoho rolníků a zemědělců. Je to opravdu nádherná krajina, projíždíte mezi malými či trochu většími políčky, všude kolem palmy a jiné stromy, zeleň, obilí a zemědělská zvířata a všude je cítit vůně z některých stromů a květin smíšená s teplým vlhkým vzduchem, kterou můžete cítit jen v Egyptě v okolí Nilu či tady v oáze. Pozorujeme rolníky pracující na polích nebo jedoucí na oslech či mezcích s nákladem, krávy, ovce a kozy kolem se pasoucí a vychutnáváme si tuhle kouzelnou atmosféru (až teď mi dochází, že jsme tak vychunávali, že jsme až zapomněli i fotit…). Po chvíli cesty mezi políčky přijíždíme do městečka, někde poblíž by měl být v průvodci zmiňovaný ptolemaiovský chrám Kasr Karún. Ptáme se na cestu, posílají nás jednou rozmlácenou silnicí, ale opravdu zanedlouho již v dálce vidíme něco, co by chrám mohlo být. Přijíždíme k malé budce, která slouží jako pokladna a parkujeme tu auto. Ujímá se nás jeden ze dvou chlapíků sedících v budce a doprovází nás ke chrámu. Odemyká velké dveře, zřejmě tady otevírají jen pokud někdo přijede, my jsme tu v tuhle chvíli úplně sami. Náš průvodce nám ukazuje vnitřek chrámu, vysvětluje přitom Mahmoudovi něco v arabštině, ten mi pak některé věci překládá, nakonec nás vede na střechu chrámu, ze které je výhled na okolní poušť i nedaleké městečko. Potom se již vracíme zpátky k autu, dáváme našemu průvodci pár liber a ještě se ho ptáme na cestu do Wádí Riján. Můžeme prý pokračovat touto cestou a k Wádí se dostaneme. Cestou ještě projíždíme jednou vesnicí či malým městečkem, možná je to jen část toho města, které jsme projížděli cestou k chrámu, nevím jistě. Přemýšlíme o tom, že ve Wádí Rajján asi pojedeme dost daleko pouští, tímpádem nebude možnost natankovat benzín. A tady? Ptáme se jednoho z místních, jestli tu někde mají benzín. Prý ano…a posílá nás k jednomu z domů. Místní „benzínka“ znamená chlápka s několika kanystry benzínu…no, každopádně jistota je jistota, tak od něj tankujeme benzín z jednoho kanystru a odjíždíme. Po chvíli již opravdu přijíždíme do pouště, kde po pár kilometrech narážíme na vstupní bránu do Wádí Riján, kde se platí vstupné za vjezd autem. Samozřejmě jako všude mají turistické a egyptské ceny…chlápek nám chce naúčtovat turistickou cenu, tak se s ním Mahmoud dohaduje, aby nám jako všude účtoval egyptskou, že jsem jeho manželka, i mu ukazuje oddací list, ale chlápek zůstává neoblomný, prý tady mají jiné nařízení, jakmile je to cizinec, musí mít vyšší cenu. Snažíme se ho přesvědčit, ale nenechá se. Tak to vzdáváme, platíme plnou cenu, už si bohužel nepamatuju, kolik to bylo, a pokračujeme dál. Po chvíli dojíždíme na rozcestí, kde asfaltka pokračuje přímo a vlevo je menší cesta. Pokračujeme tedy po asfaltce, ale po pár minutách vidíme, že jezero, o kterém se píše v průvodci, je dole pod námi, to znamená, že jsme se k němu měli vydat po té druhé cestě. Otáčíme se tedy a vracíme se ten kousek zpět. Sjíždíme na cestu, na některých místech je příšerná a skoro se po ní nedá jet, ale na to jsme už přece z Egypta zvyklí, a po pár stech metrech přijíždíme k řetězu ohraničujícímu prostor, za který se už s autem nesmí. Parkujeme před ním auto a vydáváme se na obhlídku okolí. Před námi je kafeterie, tak se nejdříve jdeme trochu občerstvit, sice jsme měli vodu a něco k zakousnutí sebou, ale to už je všechno snědené, tak máme na něco chuť a trochu i hlad. Kupujeme si nějaké sušenky a pití a usazujeme se u jednoho ze stolů. Vedle nás sedí skupinka mladých Egypťanů a Egypťanek, zřejmě studentů z Káhiry, a vesele rozprávějí. Po malém občerstvení se jdeme podívat, co všechno je tu k vidění. Jako první zavítáme k vodopádům, které jsou jen pár kroků od kafeterie. Podle průvodce je tvoří voda z přívodních kanálů stékající do skalnatého podloží koryta, nad nimi jsme nebyli, tam je jen hustý porost rákosí, ale odkud by se tu v poušti taky jinak vzaly. Následuje malá krátká říčka vedoucí přímo do jezera, přes kterou vás ochotně převezou místní na lodičkách, protože je sice úzká, ale ne až tak moc, aby ji normální člověk, ne skokan do dálky, a i ten by možná měl problém, přeskočil. Na druhé straně kousek opodál vidíme nějakou budovu, ale nechce se nám tam, nijak zvlášť zajímavě nevypadá, proto odmítáme nabídky na převoz a jdeme se projít k jezeru a podél něj. Procházíme se po pláži směrem k písečným dunám, kde vidíme v dálce několik postav kouzajících se po písku dolů a pak zase běžících nahoru na dunu. Jakmile se přiblížíme více k dunám, vidíme, že to jsou egyptské děti zřejmě na výletě a užívají si písku jako v Čechách děti sněhu. Na druhé straně u jezera se jich zase pár odvážně koupe v poměrně studené vodě, přece jen je únor, ale děti jsou otužilé a vrhají se s elánem do vody. K dunám je to docela daleko, alespoň se zdáti být, ale chceme k nim a na ně dojít, sice se nebudeme klouzat, (ikdyž kdybych měla jiné oblečení, tak se klidně ráda sklouznu), ale chceme alespoň vylézt nahoru. Takže to nevzdáváme a jdeme až k dunám, šplháme na jednu a procházíme se nahoře, kde je krásná scenérie pouště s jemným bílým pískem a za ní na jezero. Mezitím děti z duny odcházejí, zůstávají po nich všude jen stopy v písku, a my ji tak máme celou pro sebe. Ještě pozorujeme mravence, kteří mají v písku chodbičky a pořád kmitají sem a tam, a také velkého černého brouka, který zanechává v písku otisky nožiček. Potom se vracíme po písku zpátky ke kafeterii, ještě hledáme záchod, protože to je asi na dlouhou dobu jediná možnost kromě písku, a jdeme zpátky k autu a odjíždíme. Ještě po ujetí pár metrů vidíme v jemném písku klikatou stopu po autu, zřejmě džípu, které tu předtím projelo. Mahmoud chce poškádlit svého bratrance, od kterého máme půjčené auto, a proto zastavujeme kousek od cesty v písku tak, že to vypadá, jakoby jsme právě přijeli pískem a zastavili. V této pozici ho fotíme s tím, že po příjezdu fotky ukážeme bratranci a uvidíme, co na to řekne. (Mimochodem bratranec je dost vznětlivý a opravdu se po ukázání fotky a informaci, že jsme takhle projížděli pískem, začal docela rozčilovat…). Pak už se vracíme zpátky na asfaltku, ale nejedeme zpět, odkud jsme přijeli, ale pokračujeme na druhou stranu. Nejsme si moc jistí, jestli silnice někam vede a jestli se nebudeme muset vracet zpátky, protože na mapě v průvodci to není příliš zřejmé, ani jak daleko cesta pouští vede a zda na ni budeme mít dostatek benzínu, přece jen nemáme natankovánu plnou nádrž. Ale jsme takové dobrodružné povahy, takže to riskujeme. Jedeme pak po úzké silničce, kde kromě jednoho náklaďáku nepotkáváme jediné auto ani živáčka. Zato se dostáváme k druhému jezeru, nad kterým ční na jedné straně skála, na druhé končí čím jiným než zase pouští. Cesta se stáčí kolem jezera a tak si vůbec nejsme jistí, jestli se tudy někam dostaneme nebo zda se nebudeme muset vracet. Na některých místech jsou prudké zatáčky, že si člověk není jistý, co bude za nimi následovat. Po pár kilometrech se po pravé straně objevuje nějaká budova a dokonce kousek dál přístřešek pro sanitku, jaký bývá skoro na všech silnicích po určitém počtu kilometrů. A sedí tu několik chlapíků, kteří na nás koukají, jako kdyby jsme spadli z Marsu. Asi už dlouho tu auto neprojelo!!?? Mahmoud se jich pro jistotu chce zeptat, jestli jedeme správně a jestli se tudy někam dostaneme, zjišťuje, že to tudy opravdu jde, a že tohle je brána pro vjezd do Wádí Riján z druhé strany. Pokračujeme tedy dál, pořád si jen říkáme, jak dlouhá ještě cesta pouští bude a jestli nám vystačí benzín, ale počád je ho asi čtvrtka nádrže, což je ještě na pořádný kus štreky. Ještě jedeme nějakou tu dobu, (už si nepamatuju, jak dlouho) a najednou se před námi po levé straně začínají objevovat zelené skvrny a za chvíli přijíždíme k polím a políčkům, dost se tu pěstují rajčata, a postupně začíná být zeleně více a více a rostou tu i palmy a jiné stromy. Je zřejmé, že jsme zpátky v úrodném pásu údolí Nilu. Nějakou dobu ještě jedeme po této silnici, až se dostáváme k hlavní silnici podél Nilu, kde pokračujeme v cestě na jih. Jen na první benzínce po cestě plníme nádrž a pak už ujíždíme až do města El Mínia, kde chceme zůstat přes noc a ráno navštívit několik míst v okolí a pak jet dál na jih až do Luxoru. El Mínia je jedno z větších měst ve středním Egyptě, který se v současnosti netěší přílišné návštěvnosti turisty a pokud sem už někteří turisté zavítají, jsou pod přísným policejním dohledem. Tak těsně před městem potkáváme malý konvoj, tedy asi dva autobusy, ale několik policejních aut kolem nich, kteří „drží“ ostatní auta a místní lidi v uctivé vzdálenosti od autobusů, což já ovšem využívám, protože řídím a jako cizince by si nedovolili mi něco říct, se zařazuju hned za konvoj, čímž máme zajištěn hladký průjezd bez zácpy a dalších aut. Po vjezdu do města se konvoj vydává jiným směrem přes most, takže už za ním nepokračujeme a jedeme do centra města. Nejdříve se chceme najíst a najít nějaký hotel, kde přenocujeme. Musím podotknout, že hned po příjezdu do El Mínii mě město mile překvapuje, je poměrně moderní a upravené, od středního Egypta i podle průvodce jsem čekala něco mnohem horšího. Hned se o tom zmiňuji Mahmoudovi a ten mi vysvětluje, že v El Mínii je i sídlo univerzity, takže je to takové typické univerzitní město, spousta studentů, kaváren a to i na dobré úrovni, dokonce i Mc Donald´s. Projíždíme městem a hned u nábřeží vidíme jednu restauraci, která vypadá pěkně. Ještě tedy objíždíme jednou dokola, protože jsme k ní předtím nestihli zajet a chceme nejdřív prozkoumat i zbytek ulice. Napodruhé už teda parkujeme v postranní uličce před restaurací a jdeme dovnitř. I restaurace mě mile překvapuje, v podstatě evropský styl, všude dřevěné obložení a různé obrázky. A co je největším překvapením - čisté WC „na úrovni“. Po sendvičích, sušenkách a chipsech si konečně dáváme normální jídlo, oběd a večeři dohromady. Jediné, co nám kazí dojem, že na něj musíme dost dlouho čekat. Jsou tu sice lidé, většina vysokoškolští studenti, ale zase ne tak moc, aby to tak dlouho trvalo. Před odchodem si ještě jednou odskakuju, kdoví, kdy zase bude šance, a Mahmoud se ještě ptá obsluhy, kde bychom mohli najít slušný hotel. Prý hned pár bloků odtud na korníši je dobrý hotel Achnaton. Rozhodujeme se jít ho najít pěšky, protože korníš je jednosměrka a hotel je v protisměru, tak abysme kolem neobjížděli několikrát, kdyby jsem ho náhodou nenašli hned. Naštěstí na něj opravdu hned narážíme a jdeme se zeptat, zda mají volno a jaká je cena. První, co je samozřejmě zajímalo, když jsme se zeptali na pokoj, jestli máme „marriage contract“. Máme ho v autě a přineseme, pokud tu zůstaneme. Necháváme si ukázat pokoj, je velice pěkný s koupelnou a s klimatizací, jestli se dobře pamatuju za 80 LE. Shodujeme se, že už jiný hledat nebudeme a dojdeme pro auto a zůstaneme tady. Objíždíme korníš a přijíždíme z druhé strany přímo před hotel, kde je malé parkoviště. Jen nás nasměrovávají o kousek dál, tady se parkovat nesmí. Na recepci jim předkládáme pasy a oddací list a vedou nás do pokoje. Tady si dáváme pořádnou sprchu a chvíli odpočíváme, protože potom se chceme ještě trochu projít po městě. Scházíme dolů a chceme vyjít ven z recepce, když nás recepční zastavuje a chce, abysme šli k němu. Něco řeší s Mahmoudem a to už tam také přichází jiný chlápek, jak se dozvídám policajt v civilu. Už se dozvěděli, že je tu cizinka, tak dělají příslušná opatření. Nakonec máme na výběr, buď s námi půjde policejní doprovod nebo Mahmoud musí podepsat papír, že půjdeme ven na vlastní nebezpečí. Volíme samozřejmě druhou variantu, policajta „za zadkem“ při večerní procházce podél Nilu opravdu nepotřebujeme. Mně to přijde naprosto ujeté, pokud by tu byl nějaký terorista, určitě spíš čeká na turistický autobus plný lidí než na jednu Evropanku s egyptským manželem navíc ne v nějakém vyzývavém oblečení. Ale předpisy jsou předpisy, a tak Mahmoud podepisuje „revers“ a jdeme ven. Procházíme se po korníši podél Nilu, kde je i park, na některých místech i prolézačky pro děti, které, stejně jako celý park, určitě zažily lepší časy, teď už se o ně nikdo moc nestará, tak jsou celkem oprýskané, ale jinak je tu krásná atmosféra večerního Nilu, tenhle „nilský“ vzduch mám opravdu ráda. Všude je spousta lidí i s dětmi, protože jak je v Egyptě obvyklé, po západu slunce a po setmění se nechodí spát či koukat doma na televizi, ale naopak procházet se ven. Nikdo na mě ani nijak zvlášť nekouká, je už tma a je tu i spousta dívek bez šátku, buď křesťanek nebo „moderních“ studentek původem z Káhiry či Alexandrie. Docházíme až na úroveň Mc Donald´s a vracíme se teď podél silnice zpátky. U jednoho z domů se zrovna koná svatba, tak je tam živo a zrovna přijíždí ženich s nevěstou, tak se na chvilku zastavujeme a koukáme a potom pokračujeme. Přicházíme k hotelu a řešíme co dál. Mahmoudovi se už chodit nechce, že ho bolí nohy, ale do hotelu taky ještě jít nechceme. Máme u sebe klíče od auta, tak bereme auto a jedeme na okružní jízdu po městě. Další ulice od korníše je takové „centrum“ města, je tam i vlakové nádraží. Mahmoud kupuje slunečnicová semínka, velmi oblíbenou zábavu Egypťanů, kdy se semínka musí vyloupnout z obalu, pak teprve je sníst a nechávají po sobě pěkný čurbes. Pak se tedy ještě projíždíme městem, jedeme i přes most směrem, kterým chceme jet zítra ráno k Místu mrtvých, chceme si trochu omrknout cestu. Asi po hodince objevování města a druhého břehu se vracíme do hotelu. Před hotelem nás ještě zastavují policisté konající službu a ptají se nás, kam pojedeme zítra, aby měli přehled. Něco jim říkáme, stejně ještě nemáme přesný plán a uvidíme, kam nás cesty zavedou, ale to jim stačí, hlavně, že to dají do hlášení, pak už si oddychnou až ta cizinka odtud odjede a dostane ji na starost někdo jiný. Unavení padáme do postele a brzy usínáme….

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
6
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
MIRKA ST 10.11.2009 20:05
 

Přečetla jsem jedním dechem ;-) ,dík za hezké čtení. :-D

Tana 08.06.2008 16:04
 

Leni moc pěkné čtení, už se těším na další část :-P

  • Anonym (1)
ZdenaB 03.06.2008 18:49
 

Zase pěkné počteníčko- no jak jinak, ;-) fotky taky krásné.Jsi prostě šikula. :-D

badawi 25.05.2008 07:56
 

Leni, obří pavouk ve sprše :-D oáze Dhakla, Al Quasr :-D, přesně ta samá zkušenost... bylo to šílené, hlavně ta extrémní velikost tohohle "kamaráda" :-D a taky si pamatuju na hon na šváby na záchodě a hoteliérem :-D

byla bych ti vděčná, kdybys mohla případně napsat i jména hotelů (chystám se tam časem taky, tak aspoň pro orientaci) a ceny za ubytko... kuji moc.

jinak piš,je to paráda.

Lenka-D.G.I 22.05.2008 20:43
 

Pracuji na tom...snad brzy ;-)

  • Anonym (1)
norina 22.05.2008 20:33
 

Lenka vyborné čítanie.Pokračovanie kedy bude? ;-)

Zpět na všechny diskuze