A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Postřehy ze Sinaje 1

Naama Bay a stopem na Mojžíšovu horu

Egypt – Sinai , Sharm el Sheikh - hotel Fantazia 29.1.- 6.2. 2004 -

S cestovní kanceláří Eximtours vyrážíme já a můj švagr na týdenní dovolenou na Sinaiský poloostrov do Sharm El Sheikhu na březích Rudého moře1.den - čtrvrtek 29.1.2004
Hotel Fantasia
Egypt nás vítá velmi příjemným počasím. Je poledne, jasno, teplota 22 st. Za hodinu se už ubytováváme v úplně jiném hotelu než jsme si objednali, ale to je dost běžné nejen v Egyptě.
Hotel Fantasia je příjemný, čistý s krásným bazénem a jen 150 m od pláže. Co víc si přát.Úsměvy a vítání personálu, zavazadla nám odnáší až na pokoj. Hotel s jedné strany sousedí s jiným,od kterého je oddělen krásnými ibyškovými keři a z druhé strany ční nad bázénem 50 skalní stěna, na které visí obrovské, masivní balvany co vypadají jako že se každou chviličku mohou uvolnit a zřítit dolů a pohřbít všechno živé.Zvláště večer je to pohled impozantní. Stěna je osvětlena bodovými lampami, uprostřed ní 5 metrový nápis Fantasia sestavený ze stovek rozsvícených lampiček. Zábradlí kolem bazénu i kmeny palem jsou omotány také těmito světelnými řetězi , světélka běží jedno za druhým a výsledný efekt je takový jakoby se kolem kmenů palem plazili ohniví hadi. Malé poměrně luxusní „vězení“ jak nám později došlo.
Tím vězením myslíme to, že je totiž všude přítomná policie a ostraha hotelů. Ostraha je rozmístěna po 200 metrech tak, aby na sebe strážci vzájemně viděli. Vypravit se někam jinam než na pláž /rovněž několikanásobně střeženou / , je problém. Většinou vás velmi brzo zastaví ostraha s tím, že tudy a tudy se projít nedá, nebo je to zakázáno, jinde je to soukromá hotelová pláž kam nesmíte, nebo vojenský prostor a mnoho jiných důvodů. Je příjemné být takto chráněn, ale nesvobodu pohybu jsme cítili výrazně. Dáváme se do rozhovoru s jedním strážcem. Je to ještě mladý kluk Mohamed Omar. Je mu 17 let, dokončil právě jedenáctiletku, jako jeden z mála umí částečně anglicky. Měl štěstí, že dostal tuto práci. Pracuje 12 hodim denně ,celý týden – ani jeden den volna – pořád dokola po dobu dvou měsíců a pak jede na 9 dní domů do 500 km vzdálené Káhiry a znovu 2 měsíce práce od rána do večera. Průměrný plat je v Egyptě 350 liber. Omar má jako začátečník mizerný plat 200 egyptských liber /1 libra 4,30 kč /.Všechny peníze posílá domů matce a svým mladším 4 sourozencům.Otec jim zemřel. Každý den ho bylo možné vidět střežit a prohodit s ním pár slov. Poslední den večer jsme se sním rozloučili, dali mu dárek – sluneční brýle a pár liber co nám v kapse zbylo. Měl velkou radost a na oplátku nám dal svou fotografii.
Jedna američanka, Diana , co žije v Egyptě už 17 let, životní úroveň Egypťanů shrnula těmito slovy: „They are poor, but do not starve.“Je to jen tak tak na holé přežití.
Všudepřítomná je také hudba, půltónové melodie, tklivý zpěv za doprovodu strunných nástrojů, houslí, bubínků. Jiné písně jsme za celou dobu pobytu ani jednou neslyšeli. Jsme prostě v jiném kontinentu uprostřed jiné kultury.
Po večeři máme schůzku s naším průvodcem. Nabízí nám výlety a dává mnoho důležitých informací, zvláště ohledně cen a placení služeb.Turista je pro místní lidi něco jako zlatý důl. Na turistovi se musí vydělat jakkoliv, hlavně co nejvíc.
“ Turista musí být v neustálém střehu a s místními vést každodenní „bitvu“v které však zvítězit není možné. Mnohokrát jsme to na vlastní kůži okusili .Ze začátku nám byla náklonnost a zájem o nás docela příjemný, avšak s přibývajícími dny to začalo být únavné a vysilující. Jdeme se projít po okolí hotelu a pěší zoně v Naama Bay. Je to turistický průmysl .Luxusní hotely obklopené palmovými zahradami se táhnou několik km v řadě podél moře, plno restaurací evrop. typu i beduínských /sedí se na koberečkách a polštářích téměř na zemi a pokuřují se vodní dýmky / pizzeriií, krámků,obchodů, kiosků s prodejem zájezdů na potápění nebo safari. Lidé se zastavují před hotely v zahradách kde jsou pódia , a kde hrají každý večer místní umělci. Pouliční prodavači se snaží vnutit noviny.Z kiosků se vzduchem vinou vůně různých kulinářských specialit. Vše je zalito tisíci neonovými světélky. Neustálý proud turistů se valí po pěší zóně tam i zpět neonovými slavobránami. I tady se plazí po kmenech palem ohniví hadi. Je to jeden obrovský „Hollywood“.
.Na otázku „Where are you come from“ musíme odpovídat snad stokrát denně.Je to jen začátek konverzace a hlavně snahy dostat vás právě do jejich krámku .“ Á ,jste z Česka, to mám pro vás mimořádnou cenu na mé zboží“. Někteří – hlavně mimo obchodní zonu a třeba na vesnicích si opravdu chtějí s vámi jen prohodit pár slova jsou rádi, že se mohou setkat s cizincem.To platí hlavně pro děti.
Ještě před západem slunka se stačíme vykoupat v moři.Voda je teplá, šnorchlujeme a objevujeme poprvé kouzlo podmořského života korálových útesů. Ty začínají snad jen 50 metrů od břehu.

2.den - pátek 30.1.2004
V místě našeho pobytu – Naama Bay
Jdeme na pláž. Je skoro plná.Je zde hodně Rusů, Italů, kupodivu téměř žádní Němci. Arabská rodinka se také koupe v moři . Ženy jsou však až po hlavu zahalené a tak se i koupou. Prostě oblečené vlezou do vody a tak se osvěžují, neplavou.Jen pár metrů od břehu a už kolem nás plavou všelijak zbarvené, pruhované rybky. Některé mají i půl metru a víc.Vůbec se nás nebojí. Je to krása. Nevnímáme čas , ale přece jen začínáme pociťovat chlad a vylézáme ven.Voda má tak 21 stupňů. Jdeme se porozhlédnout po nabídkách výletů. Od jednoho napůl Egypťana a Itala dostáváme nabídku-reklamní leták s docela dobrými cenami.O kousek dál se nás chopí ale jiný prodavač výletů a když s díky odmítáme, že už jednu nabídku na výlety máme,okamžitě tvrdí že má lepší ceny a než se nadějeme, k našemu úžasu, trhá náš reklamní leták na kusy a háže ho do koše. Dává nám svojí nabídku. Lepší. Po přečtení se ukázalo, že není vůbec výhodnější. Boj o turistu a tím i výdělek je veliký.
Po obědě jdeme pěšky asi 2 km do veliké nové mešity, která je překvapivě postavena mimo město. Je impozantní a dozvídáme se, že byla postavena pro prezidenta Egypta - Mubaraka, který tam pravidelně tak 4x ročně jezdí. Obcházíme mešitu, nikde žádní lidé jen dva staříci v hábitech až na zem a s ovázanými hlavami se na nás usmívají. Dáváme se s nimi do řeči, nabízejí nám čaj a pouští nás dokonce i v kraťasech dovnitř, což se vůbec nesmí. Zřejmě jejich šéf nebyl přítomen. Boty ale mít nesmíme. Staříci se nechají s námi fotit, ukazují nám jejich svatou knihu Korán a dokonce na závěr rozsvítili všechny křišťálový lustry s tisíci žárovkami. Těch lustrů bylo 38, asi pětimetrové a největší třicátý devátý uprostřed měl snad 10 metrů v průměru. Úchvatná podívaná .
Bakšiš – to je součást života Arabů. Očekávají ho vždycky a všude. Za focení ,za informaci /většinou mylnou nebo neúplnou / za sebemenší pomoc. Domluvíte se na nějaké ceně ale stejně chtějí navíc bakšiš. Bakšiš je všudepřítomný.
Jedeme na autobusové nádraží zjistit, jak a kam jezdí linkové autobusy. Nádraží je asi 4 km vzdálené a tak si zastavujeme mikrobus. Mikrobusy jezdí každých 5 minut podél hotelů kde vede hlavní silnice. Mikrobus je až pro 14 lidí a není vyjímkou , že veze i dvacet pasažérů. Nastupujeme a záhy děláme chybu.V ruce máme pětilibrovku a řidič má oči všude.“Jaké je jízdné ?“ ptáme se “ No, že jste to vy, pět liber bude jen stačit.“ říká velkoryse a pětilibrovka bleskurychle kdesi mizí.O pár metrů dál zastavuje dalším pasažérům a ti bez ptaní platí jednu libru. Řidič nehne ani brvou, spokojeně si něco brblá a jede dál. Vzal nás prostě na hůl. Zjišťujeme, že jedna libra je běžná suma a že je nutné mít vždy přesnou částku.Vracet peníze zpět zde není zvykem. Z magnetofonu mikrobusu se linou nějaké zpívané texty. Ptáme se co je to za zpěv a proč k tomu nehraje muzika. Jsou to „book words“, čili zpívané modlitby z koránu, svaté knihy mohamedánů.“na to řidič. “ No, možná že právě poslouchá slova o tom jak má pomáhat druhým, mít je rád a nešidit je“ říkáme si v duchu.
Autobusové nádraží není z hlavní silnice vidět. Je „ukryto “ za benzínovou pumpou. Hned za plechovým plotem pumpy se objevuje „kulometné hnízdo“. Jeden voják v plném bojovém postavení se samopalem a v helmě stojí za asi metr a půl vysokým štítem. Kolem něj další čtyři vojáci. Opodál stojí několik tak 10 až 20 let starých autobusů Mercedes. Je zde živo, dvě větší boudy s prodejním okýnkem, malý obchod s majitelem, který neustále drží v ruce svazek bankovek. Pačtivá arabská muzika na plný pecky. Lidé sedí vyrovnaní v řadě na plastových židlích a sledují provoz nádraží. Autobus do 100 km vzdálené vesničky Dahab v Akabském zálivu jede ráno v 8 a v 9 hodin.To nám vyhovuje.Určitě tam vyrazíme na výlet. Vracíme se v podvečer do hotelu. Co nás zaráží, že všude pracují muži. Jen a jen muži. Ani jedna žena. Muži myjí podlahy, leští okna , uklízejí pokoje, leští zrcadla, povlíkají postele, jsou v recepci, v kuchyni, všude. Všechno, co u nás dělají hlavně ženy – tak v Egyptě dělají muži. Důvodem je obrovská nezaměstnanost. V Egyptě totiž došlo k obrovské populační explozi.V roce 1960 jich bylo 20 milionů a dnes je jich oficiálně 70 milionů, ale ve skutečnosti se odhaduje ještě o 10 milionů víc. Jak jsme se od průvodce dozvěděli, není možné je ani řádně spočítat. Muži mají své rodiny - většinou v Káhiře - a musí je uživit. A tak mají přednost v pracovním zařazení. Domů za rodinami jezdí jednou za dva měsíce. Nemají lehký život. Přitom se ale dost často smějí a zdá se, že vypadají spokojeně.
Práce je málo a lidí hodně a tak můžeme vidět kuriozní situace, kdy práci tak sotva pro jednoho dělá hned několik mužů. Příklad: V letištní hale po příletu nám jeden Egypťan s cedulkou Eximtours v ruce ukazoval na východ z haly a že máme bus číslo 2, který nás odveze do hotelu.. Venku u dveří – asi o 20 metrů dále - stál další muž s cedulkou, za ním asi tak 30metrů další, po dalších cca třiceti metrech ještě jeden a poslední téměř u autobusu.

3.den – sobota 31.1.2004
Korálové útesy
Zakoupili jsme si za 35 dolarů celodenní výlet jachtou do národního parku Ras Mohamad na potápění u korálových útesů. Oběd a zapůjčení potápěčské výstroje v ceně. Autobus nás veze do přístavu jachet, kde je obrovský mumraj lidí.: „Welcome at the area of Red sea. Red is colour of excitement and adventure.“ Hlásá jeden plakát připevněný na výkladní skříni jedné místní cestovky.Tak jsme na to dobrodružství zvědaví, jen abychom se vrátili ve zdraví. Pro název „rudé moře “ jsou dvě vysvětlení. Jedno tvrdí, že je to podle do červena obarvených schránek mrtvých korýšů na mořském dnu a druhé, že název vznikl podle do červena zbarvených hor jejichž barva se odráží na mořské hladině. Je nás asi 40 a jdeme po molu k naší jachtě. Najednou molo končí a naše jachta je až čtvrtá nebo pátá v řadě na otevřeném moři. Žádný problém. Průvodce – mladý egypťan Ahmed nás vybízí ať jdeme dál. Jednoduše skáčeme z jachty na jachtu, až se doskáčeme na tu naší. Pohodlně se usazujeme, sundáváme bágly a v tom nás Ahmed upozorňuje, že došlo ke změně a že naše jachta je úplně jinde. Znovu tedy skáčeme až se doskáčeme na tu naší. Jachta po hodinové jízdě spouští kotvy a my jdeme do akce. Vrháme se do moře, musíme se držet lana, jsou zde silné proudy. Za mohutného povzbuzování Ahmeda „go, go, go“ a díky ploutvím na nohách proud překonáváme a před námi se objevuje kouzelný podmořský barevný svět korálového útesu. Jako kdyby někdo potopil překrásné rozkvetlé zahrady a skály do vody ' je to úžasná podívaná. Pozvolna mezi tou krásou plavou rybky malé i půlmetrové, tlusté i placaté, hubené a průsvitné jak jehly/ barakudy – později byly k obědu /. Všechny ryby jsou neskutečně krásné, v pastelových barvách oranžové, žluté, fialové s podélnými i příčnými pruhy. Zvlášť překrásné jsou ryby „Anemone“ jsou placaté, velké jak talíř, žluté s černými čumáčky a proužky. Plavou vždy dvě spolu. On a ona. Nikdy se od sebe nevzdálí na víc než 20 centimetrů. Jak se jedna pohne hned i druhá. Celý život si takhle plavou vedle sebe. Jejich věrnost je dokonalá. Ahmed nám při obědě vyprávěl, že jsou si tak věrní, že když chcípne sameček, samička umírá do 15 minut také. Když chcípne samička, sameček si do 15 minut najde jinou samičku.
Jedeme ještě na dvě jiná místa a je to stále stejné. Nemůžeme se nabažit té krásy. Čas strašně rychle ubíhá. Půlhodina se zdá jak 5 minut. Jede s námi také kameraman a celý den natáčí na video. Náš český průvodce nás upozorňuje, že nejen nahrávka ale i páska nejsou kvalitní Vzhledem k tomuto faktu i přemrštěné ceně / 50 dolarů / si nikdo videokazetu nekoupil.Vracíme se do přístavu. Slunce pálí, jsme natažení na zádi lodi v závětří, loď se pohupuje na vlnách, z amplionů se line arabská plačtivá muzika a je nám fajn. Za chvíli nás svolává Ahmed, má narozeniny a rozdává nám na velkém tácu na plátky nakrájené pomeranče. Ampliony zesilují a Ahmed vtahuje do kola děvčata a společně tancují . Ahmed je nadšený, česká děvčata se mu líbí.
Jsme zpět v přístavu. Vybírá se ještě bakšiš pro posádku lodi. Skáčeme opět po jachtách a za hodinku nás už vítá náš hotýlek.

4.den – neděle 1.2.2004
Dahab
Pospícháme na autobus. nádraží. Je tři čtvtě na devět a v devět odjíždí autobus do Dahabu.
Zbývají dvě minuty a řítíme se k prodejnímu okýnku na lístky. Prodavač stále něco listuje a nevšímá si nás. Pak si jde pro šálek čaje a to už je dávno po deváté. Pak přichází za prodavačem lístků do boudy jeho známý, objímají se, povídají. Konečně se nám podaří získat lístky a běžíme k autobusu a nasedáme. Po dalších asi deseti minutách čekání se bus zvolna rozjíždí. Je 9 hod 23 minut. Zjišťujeme, že časy odjezdů jsou zde jen spíše orientační.
Pozn: Doprava je v Egyptě levná. Lístek do Dahabu /vzdálenost cca 100 km / stojí 11 liber tj.asi 48 kč. Egypt má vlastní zdroje ropy a ty tvoří druhý největší příjem do státní pokladny. Jeden litr benzinu se prodává za 97 piastrů tj.asi za 4 kč.Avšak autopůjčoven je zde poskrovnu.Viděli jsme jen jednu u benzinové pumpy.
Cesta vede pouští a údolími mezi horami Sinaie. Suchá vyprahlá krajina . Každých 50 km jsou policejní a vojenské hlídky se zátarasy mezi kterými musí bus prokličkovat. Do busu nastupuje voják a kontroluje pasy pasažérů. Po hodině a půl jízdy zastavujeme v Dahabu a hned se na nás vrhají taxikáři. Autobusové nádraží je totiž umístěné v horní časti Dahabu a k moři - dolní část města – je to asi 3 km. Jdeme pěšky a zkracujeme si cestu přes poušť. Neustále na nás zpovzdálí troubí taxikáři. Nechápou, že turista ze „západu“může jít pěšky a to ještě takovou „dálku“.
Dahab je malá, pohodová vesnice u moře.Je zde velmi málo hotelů, spíše kempy, žádná budova není vyšší než jedno patro. Hlavně ale zde žije místní obyvatelstvo. Hlavní ulice je plná krámků, kiosků, rozestavěné domky, nepořádek o kus dál polehává stádo koz a za nimi velbloud..Po ulicích se prohánějí místní děti, škemrající o nějakou sladkost nebo bakšiš. Podél pěší zóny je mnoho beduínských restaurací s nízkými stolky a koberci a polštářky přímo na zemi.
Má příjemnou atmosféru a není zasaženo turistickým byznisem ve velkém. Podél pobřeží se táhnou korálové útesy - ráj pro potápěče. Z celého světa se sem sjížděli /a ještě sjíždí / mladí lidé – hippies a v klidu si tu žijí po dlouhé měsíce. Někteří se zde usadili natrvalo. Všechno je zde o poznání levnější než v Sharmu. Po celém pobřeží jsou tak zvané „válírny“ – místa, která jsou stěnou z rákosu chráněna proti neustálému větru a proti slunci palmami, kde je možné v klidu odpočívat. Většinou je zde 5 až 10 nízkých lehátek z rákosu a na nich koberečky a polštáře. Obsazujeme jednu válírnu, sluníčko svítí, na moři se prohání surfaři, za nimi na obzoru vidíme hory Saudské Arábie. Pohoda. Rozbalujem svačinu. Po půlhodině přichází Diana a obsazuje lehátko vedle nás. Dobře se s ní povídá a dává několik dobrých informací .Diana je Američanka, asi tak po padesátce. Pochází z Arizony, která je bohatá také na ropu.Tam se seznámila s Egypťanem , pracovníkem Oil company a vzali se. Bohužel se po několika letech rozešli, on zůstal v Americe a ona odjela natrvalo do Egypta. Koupila si v Dahabu penzion a v pohodě se jí zde žije. Je tu už 17 let a nehodlá se do Ameriky vracet.
Je odpoledne , vracíme se pěšky za obvyklého troubení taxíků na autobus nádraží do horního Dahabu. U nádraží je skupinka dětí samí kluci. Jsou roztomilí, prozrazují nám svá jména ,fotíme se s nimi a rozdáváme jim pytlík českých bonbonů. Máme ještě čas a tak jdeme do nedaleké „hospůdky“.Uvnitř je trochu nepořádek, šero. Na jednom hřebíku visí šikmo nějaká skříňka, na nefunkčním ventilátoru na stropě jsou na provázcích připevněné barevné balónky. Několik mužů sleduje fotbal v televizi, jiní hrají domino, další kouří vodní dýmku,v koutě jeden klimbá na židli jen tak tak, že se nesvalí. Někteří nás zdraví, jiní po očku pozorují. Dáváme si čaj. Hospodský nabírá vodu z plastikového sudu. Spolu s horkým čajem nám přináší i sklenku vody.Tu necháváme raději bez povšimnutí. Dáváme si pozor, abychom nedostali “ Faraonovu pomstu.“ / průjem /. Hodně lidem to už zkazilo na pár dní dovolenou. Prodává se na to prý dobrý, učinný lék Antinal - původně vyvinutý pro vojáky. Naštěstí jsme ho nepotřebovali.
Kolem sedmé se blížíme k Sharmu. Je tma a asi 3 km před městem v pustině řidíč náhle prudce brzdí. K našemu překvapení do autobusu nastupuje revizor a v doprovodu průvodčího se ihned ujímá svého úkolu. Aby jel v autobuse nějaký „černý“ pasažer není ani po všech těch policejních kontrolách možné. Aby průvodčí neprodal někomu jízdenku taky není možné, protože jak jsme později zjistili revize jízdenek probíhala při každé jízdě. Nemůžu se zbavit dojmu, že celé toto představení má jediný cíl. Najít nějakého cestujícího, který už třeba jízdenku zahodil, nebo někam zastrčil a nemůže jí najít a následně z cestujícího vymámit značně tučnou pokutu.

6.den –7.den, úterý – středa, 3 - 4.2. 2004 Výlet do hor na vrchol Orébu / Mojžíšovy hory /
Tento výlet je celodenní a nabízejí ho snad všechny hotely a prodavači v kioscích. Stojí 45 dolarů.
Mojžíšova hora je poutním místem křesťanů i častým cílem mnoha turistů. Mojžíš vyvedl svůj národ z otroctví z Egypta a putovali do Palestiny 40 let právě přes sinajskou poušť. Pod horou Oreb k Mojžíšovi promluvil Bůh u hořícího keře a na vrcholu hory Bůh daroval Mojžíšovi desatero. Deset pokynů, které měli dodržovat a jimi sev životě řídit. Jede se z hotelu busem v 11 hod.večer a cesta je dlouhá 235 km, to samé zpět. Ve dvě ráno se přijíždí na parkoviště u kláštera sv. Kateřiny , který je pod Mojžíšovou horou ve výšce cca 1450 m. Pak začíná noční dvou a půl hodinový výstup při baterkách až na vrchol – 2360 m. Všichni / bývá to tak 250 až 800 lidí / pak na vrcholu hory čekají na východ slunce.
Abychom se vyhnuli davu a také ušetřili peníze rozhodujeme se , že vyrazíme linkovým busem a stopem už ráno a na vrcholu hory přespíme ve spacáku, který jsme si pro tento účel přivezli z Čech. Spěcháme na ranní bus v 8 hod do Dahabu / kde se musí přestoupit / a dozvídáme se, že prostě nejede. Není možné se ani dozvědět proč.
Poznámka: S informacemi v Egytpě je to špatné. Angličtinu zná jen málokdo a stejně nikdo téměř nic neví a pokud ví, odpovídá vyhýbavě nebo mylně. Příklad: Recepční vás informuje „Jo, do Dahabu bus nejezdí, musíte si vzít taxíka “ a než stačíte odpovědět, už před hotelem stojí stojí taxi hned dvě. Zřejmě by dostal bakšiš od taxikáře za dohozený kšeft. Samozřejmě, že bus jezdí a to hned čtyřikrát denně. Máme pocit, že na jakýkoliv dotaz než odpoví, úsilovně přemýšlí jak odpovědět třeba i mylně, aby na tom v každém případě vydělali nějakou libru.
Další bus jede snad za hodinu.Lelkujeme kolem nádraží a jeden řidič vytahuje z prostoru pro zavazadla metr dlouhý a jak palec tlustý zelený stonek cukrové třtiny.Ukazuje nám jak ji zlomit na kusy, rozříznout podél a vykusovat dužinu. Ta se pak v ústech žvýká , cukr vysává a zbytek se vyplivne.Tak sedíme na obrubníku a společně s mladou Ruskou, Španělem a Arabem žvýkáme a pliveme. Nabízí nám „humus“ z plechovky, pastu z mletých fazolí s kořením – je to velmi časté a populární jídlo egypťanů.. Docela mi to chutná, Otovi méně. Autobus jede a po hodině a půl se ocitáme opět v Dahabu. Je to tak na půl cesty. Dál už spojení opravdu není. Taxikáři se nabízejí , požadují však pro nás nepřijatelnou cenu za odvoz.Vyrážíme pěšky a na stop. Je 10 hodin ráno a před námi 135 km cesty pustinou uprostřed nehostinných hor Sinaje. Míjí nás taxík a zastavuje. Má pasažery na izraelské hranice, má vyděláno a tak nás bere 45 km za velmi dobrou cenu na křižovatku, kde je policejní kontrola tzv.“check point“. Procházíme bez problémů a míříme odbočkou do pouště. Všechny auta jezdí po hlavní silnici podél moře, jsme zvědaví, zda naším směrem napříč horami vůbec něco pojede. Po 4 km chůze nás míjí auto naložené pytli a nezastavuje.Čekáme asi půl hodiny a přijíždí beduíni s Toyotou .Zastavují a skáčeme na korbu. Přes okénko se beduín posunky rukou ptá, zda bude bakšiš. Kýváme hlavou že ano,je spokojený a tak se ihned rozjíždí. Jedeme nejméně stovkou, samé skály, písek sem tam nějaký malý keřík. Každých tak 20 km míjíme beduínské vesničky, pár stavení - jednodušší z dřevěných kůlů a koberců nebo i zděná .Všude velbloudi a děti. Kvůli rozbité cestě musí řidič často brzdit. Náhle zastavuje úplně a sjíždí z cesty. „Tak, teď nás klidně můžou obrat o peníze a bágly a nechat nás napospas uprostřed divočiny“ napadne mně na chvilku. Naštěstí si jen spolujezdec potřebuje odskočit a za chvilku jedeme dál. Po dalších asi 30 km odbočují do pouště a vysazují nás. Dáváme jim bakšiš 20 liber a zdá se jim to málo. Když pak přihodíme balíček bon pari pro bejby a propisovačku, jsou spokojení a rozcházíme se jako dobří přátelé. Za autem se práší a po chvilce mizí za písečnými dunami. Jsme asi 15 km od cíle.
Poznámka: Když je Egypťan nespokojen s výší bakšiše, je dobré projevit zájem o jeho děti a hlavně velbloudy. Tím si ho zcela jistě nakloníte a smlouvání bude výhodnější. Velbloud má vysokou cenu a je pro beduína téměř vším. Jeden beduín nám řekl, že jeho velbloud je lepší než jeho manželka.“Manželka ta mi občas hubuje, ale velbloud – ten mi nikdy nevynadá“. Nechali jsme se společně vyfotit, velbloud si pomlaskával na be be sušenkách, které od nás dostal a ani bakšiš za foto jsme nemuseli platit.
Jdeme pár kilometrů pěšky a máme, zastavuje nám opět dodávka. .Veze nás o kus dál a zbytek už docházíme po svých až ke klášteru sv. Kateřiny. Je půl páté a za chvíli se začne stmívat.Vyrážíme ihned vzhůru. Míjíme „parkoviště“ velbloudů. Na první část cesty je totiž možné najmout si toto zvíře a nechat se vézt. /10 dolarů/ My jdeme po svých.Volíme delší,ale pohodlnější stezku . Druhá cesta vede po 3260 schodech - kamenech skalní rozsedlinou. Lepí se na nás mladý beduín – Salamater. Chce být naším průvodcem. Odmítáme to, ale stejně jde s námi a celou cestu se nás snaží přesvědčit, abychom přespali u něj, že má pod vrcholem „coffe shop“.Nestojíme o to a snažíme se mu vysvětlit, že naším cílem je přespat na vrcholu pod širákem. Stoupáme vzhůru, zapadá slunko, štíty hor jsou ozářeny do oranžova, pofukuje mírný větřík. Míjíme poslední turisty sestupující dolů. Salamater pořád povídá a povídá – třeba o tom, že jsou tři druhy beduínů, pouštní , druzí se věnují obchodu v Káhiře a třetí jsou zaměření na turisty. Zastavujeme na svačinku a děkujeme Salamaterovi za doprovod ve víře, že bude dál pokračovat sám a my se budeme moci více věnovat krásám přírody. Drží se nás ale jak klíště. Sleduje nás a nemůže spustit oči z našich nerez termosek. „Líbí se ti ?“, ptám se.“Jo, líbí, já ji přímo potřebuju“ O několik stovek metrů dál Salamater svítí baterkou na sněhový a ledový splaz . Ani za nic se nechce vzdát naděje, že budeme spát v jeho shopu a za oplátku mu dáme třeba onu termosku. Coffe shop se nakonec ukázal jako bouda sbitá z prken na skále , asi 50 metrů pod vrcholem.V zadní části na podlaze koberečky a polštáře, vepředu na stole narovnané minerálky a konvice s vroucí vodou. Prodává se čaj. Stoupáme až na vrchol a Ahmed mizí zklamán v boudě. Uvnitř zahlédneme ještě asi tři mladé beduíny. Jsme ve výšce 2360 m.Výstup nebyl příliš obtížný.Vítr trochu zesílil. Je tma .Všude kolem bizarní tvary skal, průrvy, propasti. Jihozápadním směrem se vypíná temný štít hory sv. Kateřiny, která je ještě o 250 m vyšší a je vůbec nejvyšší horou Sinaje a Egytpa. Táboříme na jedné ze skalních plošinek, kterých je na vrcholu a těsně pod ním několik. Máme toho za celý den dost a tak zalézáme co nejrychleji do spacáků. Ještě že máme karimatky. Teplota klesá k nule. Pro jistotu si do spacáků sebou berem mobil, svítilnu, pasy a všechny ostatní cennosti. Zatahujem zipy , a malými dýchacími otvory sledujeme oblohu nad námi. Je temně černomodrá , posetá hvězdami a měsíc téměř v úplňku . Ještě dlouho nemůžeme usnout.
Probouzí nás nějaké hlasy. Je půl čtvrté ráno a na vrchol vystupují první turisté. Za další hodinu je jich už tolik, že stojí a sedí všude kolem nás a tak jsme nuceni vylezt ze spacáků. Úplný Babylon. Jsou tu Litevci, Holanďané, Poláci, Japonci a početná skupina Korejců. Všichni poposedávají, popíjejí čaj nebo chodí sem a tam a hledají nejvýhodnější místečko, aby co nejlépe viděli východ slunce. Mezi těmi davy lidí kličkují beduíni. Pro ně v tuto chvíli nastaly žně. „Blanket, mattress,… “ vykřikují…“ „10 poudns“. Za půjčení deky nebo madrace na sezení požadují asi 45 našich korun. Mnozí toho využívají. Blíží se východ slunce. Obzor se pomalu zbarvuje do barev duhy. Kamery a fotoapáraty třímá v ruce snad každý. Skupiny korejských a polských křesťanů začínají svou bohoslužbu. Jejich kazatelé vzrušeně předčítají z bible „desatero“.Ozývá se sborové „amen“. Poté se modlí, ruce napřímené vzhůru k nebi. Nevnímají okolí. O jednu skalní plošinu níže začínají Poláci zpívat píseň „Svatý,svatý,svatý, Bože všemohoucí, z jitra hned náš hlas a srdce v písni vznáší se“…. Sotva skončí začínají zpívat Korejci „O velký Bože stvořiteli světa, jenž učinils jej jedním slovem svým…“ Z fotoaparátů se blýská ze všech stran a kamery běží Začíná východ slunce. Je překvapivě rychlý. Jen několik minut a už jsou vrcholy štítů ozářeny do zlatova. Mnozí dávají najevo své emoce výkřiky. Oranžová, červená a zlatavá barva se rozlévá dál a dál a postupně zbarvuje většinu hor. Je to úchvatný pohled. Fotíme a fotíme… Turisté odcházejí a zůstáváme na vrcholu poslední. Beduíni z coffee shopu začínají sbírat deky a madrace a také začínají se svérázným úklidem. Nevěříme vlastním očím.Nadhazují poloprázdné plastové lahve do vzduchu a prudce je nakopávají. Lahve létají na všechny strany a padají někam dolů mezi skaliska. Chceme se trochu před sestupem najíst a tak krájíme lovecký salám, chleba a rajčata. Vedle nás stojí mladičký beduín a pozoruje nás. Nabízíme mu kousek. Chléb a rajče a papriku přijímá, k salámu čuchá a vrací jej zpět. Zřejmě je v něm vepřové maso a on ho ucítil. Muslimové vepřové nejí.
Vydáváme se na sestup kratší, ale namáhavější cestou – skalní rozsedlinou – po 3260 schodech-balvanech. Po hodině a půl již přicházíme na úpatí hory ke klášteru sv.Kateřiny. Je ze 3.století, hradby ze 6.století. Postaven je údajně na místě hořícího keře, tj. místě kde k Mojžíšovi promluvil Bůh. Prohlížíme si baziliku kláštera, desítky krásných lustrů a nakonec postojíme na chvíli u „hořícího keře“. Je napůl zelený, napůl uschlý – větvičky se plazí z okrouhlé zídky dolů k zemi. Chceme se fotit s pravoslavnými mnichy, ale ti to odmítají.
Je deset dopoledne a před námi je 235 km cesty zpět. Jdeme pod klášter, kde je parkoviště autobusů a my doufáme, že také nějaký mirkobus, který by měl 2 volná místa.Vedoucí jednoho busu nás nechce vzít. Má obavu z případných problémů na policejních check-pointech. Procházíme s bágly parkovištěm a přichází k nám řidič jednoho mikrobusu. Jede přes Dahab až do Sharmu a my bychom rádi také. Řidič je nadšen, že může mít další pasažery. My však již po zkušenostech nadšení nedáváme najevo.“Za 120 poundů /liber/ vás vemu až do Sharmu“ nabízí řidič. My na to, že dáme maximálně 70 liber. Řidič se chytá za hlavu, ,dělá jakoby mu právě umírala celá rodina hlady, něco vykřikuje se a vysvětluje nám,že to máme strašně výhodný a že za dvě minuty odjíždí. Odmítáme to. Asi za 10 minut k nám přichází znovu, že tedy může slevit na 100 liber, že má poslední místa v autě která mohou být každým okamžikem obsazena a že když do dvou minut nepřijdem, tak odjíždí. Znovu odmítáme, sedáme si pod strom a začínáme svačit. za dalších 10 minut je u nás řidič potřetí.Možnost výdělku mu nedopřeje klidu.Vymýšlí variantu, že nás vezme do poloviny cesty, do Dahabu za 60 liber. Po dalším dohadování odjíždíme za cenu 45 liber. Není již pro nás překvapením, že je v mikrobusu spousta volných míst, je nás jen pět. Frčíme stodvacítkou a nám již známá cesta ubíhá rychle. Před Dahabem nám řidič nabízí, že nás za 70 vezme dál do Sharmu. My nabízíme 35. Vůbec se mu to nelíbí, vypadá tentokrát rozhodně a vysazuje nás na naše přání na křižovatce mezi horním a dolním Dahabem, asi 2 km od autobus.nádraží. Je poledne, máme před sebou několik hodin volna do odjezdu „pravidelné“ autobusové linky do Sharmu a tak se pomalu loudáme po silnici směr nádraží. Asi po 15 minutách vidíme , jak se z dálky směrem k nám řítí bílý mikrobus.“Vypadá, jak ten náš“ a také opravdu je. Řidič vystupuje, táhne dozadu za auťák a říká „Vezmu vás za 40 liber, ale nemluvte o ceně s těmi dvěma, co sedí uvnitř“.Za další hodinku je před námi Sharm. Řidič je zřejmě z jiné oblasti, neví přesně, kde je hotel našich spolucestujících. Bloudí a po chvilce se otáčí a jede zpět shodou okolností jen několik desítek metrů od našeho hotelu Fantasia. Jsme „doma“ ve dvě hodiny odpoledne. Cesta zpět byla velmi rychlá. Byly to trochu nervy kdo z koho, ale tak to tady chodí.
Těšíme se na večeři. U vstupu do jídelny za pultíkem stojí pracovník hotelu a vítá nás. I číšníci jsou pohodoví, ochotní, usměvaví.V hotelu Fantasia je systém švédských stolů. Hosté si sami vybírají a nandavají připravená jídla. Vždy jsou nejméně tři druhy jídel, ryby, špagety, často rýže, brambory, smažené lilky a cukety, kuřata, hovězí, vše dobré a kvalitní, dobré polévky, spousta zeleniny. Kdo má rád sladké tak si zde přijde na své. Švédské stoly končí nabídkou nejméně 15 druhů pochoutek, dortů, závinů, pečiva, nákypů, různých směsí jogurtů s oříškami atd. Jeden večer jsme napočítali 21 táců s těmito dobrotami. Velikou výhodou tohoto hotelu je to, že má jak krytou stolovací část, tak i otevřenou terasu s dostatečnou kapacitou stolů
.
8.den, čtvrtek 5.2.2004
Old market
Ochladilo se. Teplota vzduchu klesla na 19 stupňů a fouká silný vítr.Do vody se nám moc nechce a tak vyrážíme do starého Sharmu, „old market“ a několik uliček, kde žije místní obyvatelstvo. Jdeme po pobřeží asi 3 km ale pak už dál nemůžeme – ocitáme se ve vojenském pásmu a musíme se vracet na hlavní silnici. Jedno mávnutí rukou a už brzdí mikrobus. Na tržnici je rušno. Spousta taxíků, povozy s osly, davy lidí. Z obchůdků se linou vůně kebabů, falafelů a dalších pochoutek. U řezníka visí na hácích celá půlka obrovitého zvířete i s oháňkou. – snad krávy. Oháňka trčí do prostoru jak semafor. Kupující vysloví své přání a řezník odkrajuje požadovaný druh masa přímo ze zvířete na háku.Všude je dost nepořádek – nastláno pod pulty, papíry, odpadky..Místní si na hygienu asi moc nepotrpí. Myslím, že by český hygienik tu masnu zavřel během první minuty první návštěvy. Sháníme humus v konzervě jako dárek do Čech pro naše blízké ale nemůžeme ho sehnat.Taky bychom rádi ochutnali falafel.“Tak kudy teď“ namítáme a náhle se nás ujímá babička, důchodkyně. Je to češka žijící ve Švýcarsku, přes zimu však žije v teple v Egyptě. Je znalá poměrů a ihned nás vede za roh do jiné prodejny. Ani tam ale humus v konzervě nemají. Jenom v pytlíku.Vede nás dál ke stánku, kde smaží falafel. Falafel jsou malé karbenátky velikosti ping pongového míčku. Nejsou z masa, ale ze směsi mletých fazolí, koření a ještě nějaké přísady. Pravou rukou prodavač nabral směs a rutinným pohybem všech prstů a dlaně ruky mu mezi palcem a ukazovákem vyžblebtl jeden malý karbanátek. A další a další. Levou rukou je házel přes rameno do 50 ti litrového hrnce s vroucím olejem. „Určitě vám to bude chutnat, místní to jí každý den “, upozorňuje nás naše milá průvodkyně “ ale musí vám dát za libru 10 kousků, na to si dejte pozor.“ radí zkušeně. Vyndaváme tedy libru a prodavač nám balí dva kousky. Požadujeme deset - za vydatné pomoci naší babičky. Prodavač tedy souhlasí a do papírového kornoutu háže deset kousků babičky..“Bude to jíst hned nebo vám to mám dát ještě do igelit.pytlíku na potom“ ptá se prodavač. „Vezmeme si to sebou “ odpovídáme a prodavač mizí na dvě vteřiny někam dál od pokladny pro pytlík. S úsměvem na tváři a obvyklým „Bye friends“se s námi loučí. Ještě chvíli pozorujeme to obrovské hemžení lidí a loudáme se zpět směrem k východu a pobřeží. Po chvíli usedáme na zídku a rozbalujeme pytlík s karbenátky. K našemu překvapení jich tam jen sedm. Na arabskýho obchodníka prostě Evropan nemá. Pěkně nás převezl.
Jsme tu poslední den a rozhodujeme se i přes vítr a ochlazení jít ještě jednou do moře. Vyplatilo se to. Nasazujem si brýle a šnorchl a znovu se před námi rozprostírá neskutečně barevný svět zahrad a ryb. V otvorech a průrvách korálové skály snad jen 100 metrů od břehu je namotaná plně vyvinutá, dospělá muréna. Z dutiny zlověstně vykukuje její, mírně se pohupující, zelenofialová hlava. Je to zážitek. Muréna je tak 2 metry dlouhá a tělo má tlusté jak lýtko dospělého člověka. Jde z toho trochu hrůza, ale potápíme se tak na metr k ní.Trochu zneklidněla a tak se raději vzdalujeme. Kolem nás plavou hejna duhovek, pár osamělých barakud a další nádhery. Je to krásné loučení.
Balíme, pozdě večer přijíždí bus, který nás veze na letiště.Dozvídáme se, že máme opět mezipřitání v turecké Antalii, kde nabíráme fotbalisty Slavie. Ráno za svítání dosedáme na plochu letiště Ruzyně.
V Egyptě se nám líbilo. Trocha nepořádku, to je pravda ale lidé jsou milí, přátelští a služby kvalitní. Kdo si dá pozor aby nedostal faraonovu pomstu /střevní potíže/ , prožije pěknou dovolenou u čistého krásného moře. Myslíme, že se tam ještě jednou vrátíme.

další cestopisy
Komentáře
4
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Nelly Aishah
11.06.2014 00:06 197.163.41.***
Zase moudra  

Já opravdu miluji český lid ,který jede na týdenní dovolenou a už rozdává moudra na internertu .Co říct k tomu,jestliže někdo jede na Sinaj,kde je díky Izraeli nejnebezpečnější místo a velice se diví,že si ho ještě vojáci dovolí hlídat . Nevím,,smát se nebo brečet ,taková stupidita se jen tak nevidí. A le co mne nejvíc vytočilo,takten průměrný výdělek ,,,,ona paní slyšela od jednoho mladíka . Bože ,bože ,,,,,,vzhledem k tomu ,že tady bydlím už nějaký pátek ,tak asi musím vědět jak to tady chodí a takový nesmysl nemůžu nechat bez toho ,abych to nekomentovala ,protože už mne ty lži rozčilují. Navíc armáda je jednou z nejlépe placených složek ve státě .takže nesmysl na druhou . Můj muž je obyčejný malíř a jeho taxa je 50liber za m2. Tak si zkuste zpočítat kolik tak má za vymalování bytu jednoho. A mimochodem ,,,,,egyptani nejsou zloději!!! jsou jen zdatní obchodníci ,kteří umí prodat za cenu ,kterou chtějí oni a český člověk neznalý poměrů ,si myslí že udělal kšeft jak noha :) Mimochodem zrovna máme rodinu v Dahabu a my bydlíme vCairu ,,,,,cca 800 km.....jizdenka ,luxusním ,plně klimatizovaným busems malou svačinkou stojí od 60-90 liber ,,to je podle toho kdy ,v noci je to levnější. Takže s tím mikrobusem si jen vy myslíte jak jste ho doběhla :) Proto vezl jen 5 lidí,protože se mu to vyplatilo ,,,250 km mikrobusem ,,,,z Caira do Alexu stojí 20 liber :) Tak cestovatelé,,,aspon pro příště,jestli nějaké bude , tak budete chytřejší :) Ale budtě tak laskavi,a nepište veřejně věci,o kterých nemáte ptuchy a řekl vám to nějaký 17 letý mladík udajně .A ta američanka ,vám konkrétní údaj taky neřekla ...ona ví proč , je dobře si trošku postěžovat na ty muslimy . Ale ptám se ,,,kdo ji nutí teda tady žít,když je z tak bohaté a svobodné země ,to tedy nechápu .

Śam 01.04.2008 11:14
 

Omlouvám se za :-( překlep - Palestina se píše samozřejmě s velkým P.

  • Anonym (3)
  • Anonym (9)
Śam 01.04.2008 11:06
 

40 dnů strávil Mojžíš na vrcholu hory Oréb / dnes nazývaná Mojžíšova hora/,kde obdržel 10 Božích přikázání.Z různých důvodů / neposlušnost,nedůvěra Bohu atd./ Bůh Izraelce vodil velkými oklikami Sinajskou pouští opravdu 40 roků.Jinak by cesta z délty Nilu do palestiny - cca 500 km trvala jen několik měsíců.Podrobnosti je možné se dočíst na začátku bible ve 4.knize Mojžíšově. ;-)

  • Anonym (3)
  • Anonym (2)
Mana
01.04.2008 08:18 78.102.44.***
 

Nejsem věřící, ale myslím, že Mojžíš vyvedl svůj národ z Egypta za 40 dnů ....

  • Anonym (1)
  • Anonym (9)
Zpět na všechny diskuze