A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Pouštní dobrodružství

Jedna z našich výpravných cest do pouště (aneb den blbec, ale fajn dobrodružství).

Pouštní dobrodružství
Neděle 4.5.2008

Je už sice skoro 11 dopoledne, což už není pro výpravnou cestu optimální čas, ale Mahmoud trvá na tom, že chce jet dneska, máme v plánu „obhlédnout“ místo, které jsme našli při naší poslední cestě a vypadá jako pradávný hřbitov s několika hroby. Bereme džíp, ještě s námi jede Mahmoudův nejstarší brácha Mohamed a cestou vyzvedáváme v Safaze Raffaie, rodinného známého, který s námi občas nějaké výpravy podniká. Na naší základně přibíráme ještě Abl Hassana, beduína a našeho hlídače, který zná dobře poušť a hory, a nesmí chybět na žádné z našich výprav.

Mohamed s námi vyráží rovnou po odchodu z práce, tak hledá na základně nějaké oblečení do pouště, které by si mohl půjčit, aby si nezničil svoje kalhoty a košili. S vrškem to není takový problém, nacházíme něčí mikinu, ale s kalhotami je to horší. Nakonec se našly nějaké staré úzké džíny, ani nevím čí, jenže Mohamed má přece jen už ve svém věku „bříško“, takže kalhoty nejde zapnout. Tak si je nějak upevňuje pod břichem a přetahuje mikinu. Po naložení všech potřebných věcí do džípu konečně vyrážíme. Ještě jsme neujeli ani 10 km, když slyšíme zvuk utíkajícího vzduchu z pneumatiky…zastavujeme a kontrolujeme kola…a opravdu, jedno je úplně prázdné. To nám ta cesta pěkně začíná… Tak nezbývá než vyměnit pneumatiku, ale hever v džípu chybí, takže ho nadzvedáváme a podkládáme kamenem. Asi po 15 minutách je kolo vyměněné a pokračujeme dál. Ještě si tak v duchu přemýšlím, co kdyby nám praskla i rezerva, většinou jako rezerva se dává ne úplně kvalitní pneumatika, co pak…ale pak tuhle myšlenku zaháním, to by přece musela být dost velká náhoda, že by nevydržely hned dvě pneumatiky…

Konečně přijíždíme na cílové místo naší dnešní cesty, tipuji tak 30 km od naší základny, kde v okolí trávíme nějaký ten čas zkoumáním výše zmíněných hrobů. Nic zajímavého ale nenacházíme a zhruba kolem 6. odpolední se vydáváme na cestu zpátky. Nasedáme do džípu a Mahmoud nastartuje a chce zařadit, ale řadící páka ne a ne se dostat na jedničku, ani na jiný stupeň…spojka prostě nefunguje. Raffai mu radí, ať zkusí vypnout motor a zařadit rovnou a pak teprve nastartovat. Naštěstí se tenhle pokus daří a rozjíždíme se. Když už je auto v pohybu, tak přeřadit jde. Po pár kilometrech vyjíždíme z pouště na starou asfaltku, která v minulosti sloužila k cestě do fosfátových dolů, které jsou tu všude v okolí, ale v současnosti už se nepoužívá ani neudržuje. Tady džíp najednou začíná vydávat divné zvuky a škubat sebou víc než obvykle. Ujíždíme ještě pár desítek metrů, ale džíp začíná stávkovat. Mahmoud zastavuje a jde ho zkontrolovat. Nic, v čem by mohl být problém, ale nenachází. Kromě spojky samozřejmě, ale proč to cukání a stávkování? Mahmoud zkouší znovu nastartovat…nic. Ani stejný postup jako předtím nepomáhá.. Jediný stupeň, který je možné zařadit je trojka, tu tam jde nějak napresovat. A zrovna stojíme v kopci…. Snažíme se auto roztlačit, ale pořád nechce naskočit. Zkoušíme všechno možné, ale nic. Už začínáme přemýšlet, jak se holt vydáme pěšky k beduínům, kteří sídlí tak 10km odtud v poušti, což by ale byla nejkrajnější varianta. Zkoušíme to znovu, a nakonec nás Mohamed, Raffai a Abl Hassan zezadu roztlačují, Mahmoud tam po pár metrech, když už džíp začíná nabírat rychlost, „cpe“ trojku a džíp se konečně chytá. No jo, ale Mohamed se sice křečovitě drží ze zadu džípu a stojí ve dveřích, do toho mu ještě padají ty půjčené džíny, no, a Raffai a Abl Hassan, ti zůstali úplně venku a běží už pár metrů za námi. Tak co teď? Nechat je tu přece nemůžeme, ale když zastavíme, budeme mít stejný problém s nastartováním džípu. Každopádně už jsme na kopci a cesta začíná být mírně z kopečka, takže by to nemělo být tak složité jako předtím. Zastavujeme tedy a čekáme, až udýchaní přicházejí k autu. Necháváme je trochu vydechnout a plánujeme strategii pro další roztlačování. Musí to proběhnout tak, že všichni tři až auto nastartuje, vlezou zezadu dveřmi do džípu, takže důležité je, aby se alespoň udrželi na džípu a postupně naskákali dovnitř. Snaží se roztlačit džíp, pořád nechce nastartovat…tak ještě jednou…konečně se chytá. Všichni tři skáčou na džíp, drží se zuby nehty a postupně nalézají dovnitř. Hurrá, povedlo se, jedeme a nikdo tu nezůstal. Teď je jediná podmínka, že musíme jet celou cestu na trojku. Trojka je celkem v pohodě, nemusíme jet až tak pomalu a na druhou stranu i v nějakých obtížnějších místech by se měla chytat. Jediný úsek, kde bude problém, je spojnice mezi dvěma cestami, kdy, aby se nemuselo objíždět kolem dokola, to „pouštní“ auta zkracují přes poušť, je tam jen vyježděná trasa, ale bylo by nutné tam jet na dvojku. Proto se ptám Mahmouda, jestli je tam nějaká jiná cesta. Je, musíme to objet kolem starých dolů na fosfáty, tam vede stará cesta. Tak jo, zatím je všechno v pohodě, už míjíme zmíněnou „odbočku“ přes poušť a blížíme se k dolům. Najednou Mahmoud kouká dozadu z okna a říká, že pneumatika je zase prázdná. Cože???!!!! A ta samá? Takže rezerva nevydržela… já na ní ze své strany nevidím, tak říkám Mahmoudovi, ať tady nezastavuje, že je to zase do kopce a už se nerozjedeme. Mahmoud ale říká, jinak to nepůjde, pneumatika je zničená. Zastavuje a jdeme se na ni podívat…tak tohle už opravdu ani není pneumatika!!! (To se nedá popsat, mrkněte na foto…) Tak na ní už neujedeme ani milimetr. Tak a co teď? Je skoro půl osmé, slunce už zapadlo, takže za chvíli bude tma, a na naší základnu je to nějakých 15 km cesty pouští. Šance, že by tudy projelo nějaké auto nebo že bysme chytli mobilní síť, je nulová, spíše mínusová, vždyť jsme uprostřed pouště a hor.

Nakonec je domluveno, že já a Mahmoud půjdeme pěšky směrem na základnu, přivezeme pick up a pokusíme se použít rezervní pneumatiku z něj na džíp, a Mohamed, Raffai a Abl Hassan zůstanou u džípu a budou čekat na pomoc. Balíme si do baťůžku dvě lahve vody, chleba, baterku – u ní sice chvíli přemýšlíme, jestli jim ji tam nenechat, ale oni mají v případě potřeby světla od auta – a vyrážíme. Na začátku jsme plni sil, navíc je příjemně, už není horko, ale stále je ještě světlo, takže se nám jde zvesela. Občas i popobíháme, zpíváme si písničky, Mahmoud bere baterku a jako s mikrofonem se mnou dělá rozhovor na téma „večerní pochody pouští“. Po chvíli už se ale začíná smrákat a být šero a obrysy hor se najednou začínají měnit a působí jako by chtěly jít čím dál víc k sobě a rozmáčknout nás uvnitř. Připadá nám, že odevšud slyšíme podivné zvuky, sice se pořád snažíme vtipkovat, ale přece jen na nás dopadá stísněný pocit. Bereme do ruky baterku a pro lepší pocit i nůž, kdyby nás třeba napadlo nějaké zvíře. Cestou procházíme kolem bývalé železniční zastávky na trati sloužící kdysi pro přepravu fosfátů z dolů do města, teď už tu je pouze rozbořená budova a kolem pár kamenů, každopádně prý je tu dost duchů lidí zemřelých při nějaké nehodě, tak nám už není zrovna do zpěvu. Nasazujeme rychlý krok a celou cestu držíme stejné tempo, což nám pomáhá necítit příliš únavu či bolest nohou. Vůbec ani jednou nezastavujeme, dokonce i vodu z batohu vyndavám za chůze a na záchod si radši ani neodskočím….Pořád přemýšlíme a sázíme se, jak máme „inteligentní“ zaměstnance, jestli a kdy je napadne nás hledat. Zrovna máme safari na čtyřkolkách, které mělo skončit kolem 20.hodiny, na základně mají pick up, tak snad, když jsme se dosud nevrátili, je napadne vzít ho a jet nám naproti, když jsme odjížděli, tak nás viděli, kterým směrem jedeme. „No jo, ale ty si myslíš, že mají takové logické myšlení?“, ptám se Mahmouda, tak schválně, můžeme změřit, kam až dojeme, protože čím dále ujdeme, tím je vlastně jejich inteligence menší. A taky si nejsem jistá, jestli je spíš nenapadne vzít čtyřkolky než pick up. Mahmoud uvažuje, základní a nutné podmínky pro výpravu do pouště jsou: zaprvé, říct někomu, kam jedeme, zadruhé, nahlásit předpokládaný nejzazší čas příjezdu, aby pro nás mohl případně někdo začít pátrat, zatřetí, dostatek vody a jídla. No kromě vody jsme vlastně porušili úplně všechno: nikdo neví, kde jsme, ani kdy jsme se měli vrátit. Těmito a dalšími úvahami si krátíme naši dlouhou cestu noční pouští a kromě toho podle obrysů hor hádáme, kde přesně že to vlastně jsme a kolik zatáček nás ještě čeká. Konečně docházíme na známější místo, kde se nachází malé jezírko vody uprostřed skal a o pár metrů dále naše známá odbočka k Městu duchů. Odtud už zbývají asi necelé 4 km na základnu. Najednou máme pocit, že jsme zahlédli z té cesty záblesk světla. Že by nás hledali nejdříve tam? A už vidíme, jak se světlo přibližuje…a je jich víc. Takže, jak jsem tipovala, vzali čtyřkolky a hledají nás na nich. Každopádně v této chvíli je nám to jedno, hlavně že už nemusíme dojít ty zbývající kilometry pěšky, tak holt ztratíme pár minut cestou na základnu pro pick up a zpět. Takže první část úkolu je splněna, ale pořád nás čeká cesta zpátky, výměna pneumatiky a dopravení džípu alespoň na základnu.

Na základně ještě kontrolujeme, jestli máme potřebné „nástroje“ pro výměnu pneumatiky a vyrážíme opět do noční pouště. Samozřejmě v sedě v autě je to o něčem jiném…schválně měříme, kolik kilometrů jsme ušli…a vychází to kolem 12 km. Blížíme se k místu, kde stojí džíp, a z dálky vidíme jeho světla. Jak jsem se ale už zmínila, tato část byla dříve křižovatka cest k jednotlivým dolům a je tu více cest, a ta, kterou hledáme, je někde „zastrčená“ mezi hromadami písku a štěrku. Víme jen, že se musíme dát doleva, ale i když vidíme světla džípu, nemůžeme správnou cestu najít a přejíždíme ji. Po pár desítkách metrů už se nám to zdá divné, že jsme nějak daleko, tak se obracíme a jedeme zpátky. Na druhý pokus se už trefujeme a cestu nacházíme. Přijíždíme k džípu, všichni jsou šťastní, že nás vidí, už si tady udělali oheň a jen nám vyprávějí, že zahlédli nějaké velké černé zvíře, vypadalo jako velký pes, kousek od nich a ptají se nás, jestli jsme cestou něco taky neviděli. Chlapi se dávají do výměny pneumatiky. Po nasazení rezervy z pickupu ovšem zjišťují, že sice mají stejný počet děr, ale velikost je jiná a při jízdě by se neotáčela. Zkoušejí ještě odendat plechový poklop, na který se pneumatika nasazuje (omlouvám se znalcům aut, určitě se tato část nějak jmenuje, ale já nevím jak), ale ani to by nepomohlo. Tak co dělat teď? Auto tady v těch místech přes noc nechat nechceme, tak nezbývá než vzít prázdnou pneumatiku z džípu, tu původní, která praskla na začátku, a vzít ji do Safagy opravit a přivézt ji zpátky. Mohamed, Raffai a Abl Hassan se hned hlásí, že když už tu čekali takovou dobu, tak můžou zůstat dál a my ostatní pojedeme nechat spravit pneumatiku.

Tak se vracíme, ani tentokrát se netrefujeme na správnou cestu z tohohle labyrintu a odbočujeme na jinou, která vede zřejmě k nějakému z dolů. Vracíme se opět a napodruhé už najíždíme na tu správnou. Cesta pouští je naštěstí v pohodě a asi po 20 minutách už jsme u základny. Před základnou vidíme stát nějaké auto, kdo to může být takhle v noci? Přijíždíme blíž a poznáváme auto Mahmoudova staršího bratra Ahmeda, který přijel ještě i s nejmladším bráchou nás hledat. Hned se vyptávají, co se stalo a říkají, že už je na cestě i další brácha s rodinným taxi. Mahmoud je trochu rozzlobený, že zpunktovali celou rodinu. Zamykáme základnu a odjíždíme, cestou ještě hodíme dva naše zaměstnance domů, tohle už snad zvládneme jen s Emadem, a jedeme do Safagy. Vyhazujeme Emada i s pneumatikou u jedné benzínky, kde hned vedle pneumatiky opravují, a jedeme do kanceláře vzít tam nějaké peníze na opravu pneumatiky a na naftu do pickupu. To je asi kolem 23. nebo 23.30 hodiny. Ještě do sebe házím něco malého k snědku a bereme pití a zase jedeme zpátky vyzvednout Emada a pneumatiku. Alespoň jedno štěstí dneska máme…přijíždíme na benzínku, tankujeme plnou nádrž a po nás přijíždí minibus a chce taky plnou, ale tankují mu posledních 20 litrů a autobus, který přijíždí v zápětí, ještě škemrá o nějaký ten litřík, ale došlo došlo….
Nabíráme Emada a opravenou pneumatiku (na to, co zbylo z rezervy se jen podívali a řekli, že tam už není šance…) a vracíme se zpátky k základně, tam ani nezastavujeme, a rovnou do pouště. Ani napotřetí se nedaří a zase hledáme a míjíme odbočku k džípu a musíme se kousek vracet. Všechny je nacházíme na místě, už jsou ospalí a utahaní…stejně jako my. Poměrně rychle měníme pneumatiku, tam naštěstí žádný problém nenastal, ten však přichází záhy…co s nastartováním džípu? To nás opět čeká obtížný úkol. Stojíme v kopci a terén tu není nic moc, navíc po pár metrech je ta odbočka v zatáčce, kterou nikdy nemůžeme trefit a tam by to na trojku asi neprošlo. Zkoušíme to asi třikrát, chlapi se snaží ze všech sil, ale nic. Nakonec ho dotlačují až za zmíněnou zatáčku, směrují ho rovnou na správnou cestu. Tady už je to mírně z kopečka a po pořádném záběru džíp konečně startuje. Hurrá……tak teď už to snad bude v pohodě. To se ale mýlíme! Tenhle den je opravdu asi prokletý! Téměř na stejném místě jako odpoledne pneumatika nevydrží a zjišťujeme, že je zase úplně prázdná. To je jak zlý sen. Pořád jsme ještě nějakých šest sedm kilometrů od základny. Po krátkém přemýšlení a rozhodování prostě překládáme všechny potřebné a důležité věci z džípu do pickupu, bereme z džípu rozbitou pneumatiku, džíp stavíme na kámen a necháváme ho napospas noční poušti a jedeme všichni na základnu pickupem. Na základně chvíli řešíme, jak to udělat s pneumatikou, posíláme Emada a Raffaie pickupem i s pneumatikou, že jí dají opravit a vrátí se zpátky. Mně tedy není jasné, že by teď asi v půl druhé v noci byla ta dílna otevřená, ale v Egyptě je možné všechno. Nakonec ale měníme názor a raději odjíždíme s Ahmadem, který tam s autem na nás celou dobu čeká. Mahmoud po chycení signálu volá Emadovi, jak to vypadá, a že jsme odjeli a že dovežení džípu necháme na zítra. Emad mu hlásí, že pneumatiku hned na místě neopraví, že to bude chtít delší čas (ale otevřeno mají!).

Ve dvě ráno nás tedy Ahmad hází domů, jsme úplně vyřízení, chceme si jen dát sprchu a okamžitě zalézt do postele. Ale ouha, aby toho nebylo dost, tak ještě neteče voda. Mahmoud to vzdává a jde si lehnout rovnou, ale mě to prostě nedá jít spát takhle, alespoň ty špinavé nohy bych si ráda umyla. Beru baterku a jdu nahoru do horního patra, které je zatím nedostavěné a kde by měly být nádrže na vodu, které by měly být jako zásobní zdroj kromě nádrže v podzemí pod domem. Minule jen Mahmoud otočil páčku a voda tekla. Po tom, co prolézám všechny místnosti na patře a hledám, kde ty nádrže jsou, je konečně nacházím, ovšem rozbité a bez vody. Tak se vracím dolů, ptám se Mahmouda, co se s nimi stalo, prý změnili systém a tyhle nádrže už nepoužívají a ani k čerpadlu dole, které bývá občas příčinou, že neteče voda, se nedostaneme. Vzhledem k tomu, že se tohle s vodou občas stává, mám na umyvadle stále připravený plecháček s vodou, tak akorát na umytí rukou a obličeje. Liju vodu z něj do plastového lavoru, na umytí nohou to musí stačit, jo hygiena je hygiena, a teď už honem do postýlky… Od výpravných cest do pouště si teď ale dáme na nějaký čas pauzu…!!!!

A pro ty z vás, kdo ještě nemáte čtení pouštních dobrodružství dost, doporučuji další část cca o rok později, kterou sepsala moje sestřenka Lulu: http://egypt.orbion.cz/cestopisy/poustni-dobrodruzstvi-aneb-pondeli-trinacteho-3551/

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
8
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Ppajinka 20.07.2009 11:16
 

pěkné a napínavé... vy se asi nenudíte co? :-P těším se na další článek....

  • Anonym (2)
  • Anonym (1)
papoušek 30.01.2009 21:50
 

Napínavé čtení!Už se těšíme.H. :-)

Dusan26 31.08.2008 23:27
 

super :-P

  • Anonym (3)
veverka 21.08.2008 22:16
 

:-D :-D :-D hezký, Leni!!!!

  • Anonym (1)
  • Anonym (3)
ZdenaB 04.06.2008 21:24
 

...no dyť říkám- dobrodružná povaha i odvaha... :-D

  • Anonym (1)
  • Anonym (2)
Tana 21.05.2008 10:47
 

moc pěkné čtení, byl to nervák ;-) :-P

  • Anonym (2)
  • Anonym (3)
eleanor 19.05.2008 08:33
 

:-) teda leni to se ti povedlo,úplně jsem se do toho vžila.kdybych tam nebyla tak si to jen přečtu a řeknu jo dobrý,kdoví co je na tom pravdy.ale byla jsem tam. :-D .a řeknu ti že máte s manželem hodně moc odvahy a štěstí při tom vašem objevování.já bych seděla v džípu a nikam by mě nikdo nedostal,byla bych pos..,ty koúce jsou ve dne fascinující ale v noci bych tam mezi ně nevlezla.a ještě to město duchů 8-O .i ve dne to na člověka trochu padá takový zvláštní pocit ne tak v noci.a ještě slyšet nějaké zvuky :-? .i ted když prohlížím fotky tak si to až neskutečně živě představuju.mělo to úžasnou atmosféru a dalo nám to asi nejvíc z celé dovolené.na to budeme asi nejvíc vzpomínat.a hlavně manžel ;-) ,ten by šel na safari hned.jen jste moc daleko.co takhle rozšířit firmu i do česka? :-D papá

  • Anonym (1)
hojsadlo 19.05.2008 00:10
 

:-D :-D :-D

  • Anonym (2)
Zpět na všechny diskuze