A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Skvělá dovolená - Egypt 2008

Přináším zde pár postřehů z letošní dovolené. Prosím o shovívavost při čtení, přeci jen nejsem spisovatel. :-) Přesto mě letošní pobyt v Egyptě natolik nadchl, že jsem se rozhodla s Vámi podělit o své zážitky a tento cestopis sepsat.

Skvělá dovolená - Egypt 2008

1.den

Odlet byl naplánován na pět minut po půlnoci, tudíž jsme se na letišti museli sejít již o den dřív. Všechno šlo jako po drátku, a tak jsme nad Prahu vzlétli snad na minutu přesně. Protože v Egyptě tou dobou, díky Ramadánu, měli již posunutý čas na zimní, nemuseli jsme si přeřizovat hodinky a po čtvrté hodině ranní místního a současně i středoevropského času, úspěšně dosedli na egyptskou půdu na letišti v Hurghadě.

Konečně jsem se opět po roce dočkala! :-)
Letos jsem vyrazila s kamarádkou, která sem letěla poprvé.

Už v Čechách jsem si po internetu zajistila výlety, a tak teď jen zbývalo dotáhnut na místě vše do zdárného konce.

V areálu hotelu Triton Empire Beach, kam jsme dorazily před pátou hodinou ranní, nás přivítal silný chladný vítr. To to tedy pěkně začíná, napadlo mě. Naštěstí kromě větru bylo vše již jen pozitivní. Nejprve nám ,,vyhrožovali“ ubytováním až kolem poledne, ale už v půl deváté jsme se zabydlovaly. Pokojík byl úžasný. Přesně takový, jaký jsme si přály - ve druhém patře, hned vedle pláže a přímo naproti bazénům. Lepší už to být snad ani nemohlo. Všude kousek, a ten výhled!… :-)
V průběhu dne jsme se kromě slunění a koupání seznamovaly s životem v tomto areálu. Po večeři, vzhledem k tomu, že jsme toho už dva dny moc nenaspaly, jsme hned zalehly.

2.den

Tento den jsem vstala opravdu časně. Popadla jsem foťák a kameru a vydala se na pláž, abych zachytila probouzející se život na moři a jeho okolí. Rozednění bylo ale tak rychlé, že než jsem se vzpamatovala, bylo všude plno slunce. Po včerejším větru ani památky. Vydala jsem se ještě po areálu a okouzlena krásou zahrady, opět fotila a fotila. Po vydatné snídani jsme sebou plácly u bazénů a pozorovaly lidi, jak se pomalu zabydlují na lehátkách a uklízeče, kterak kmitají, aby vše bylo v nejlepším pořádku. O chvíli později už se objevili první „prodavači“ výletů, masáží či např. barvení henou. Hned zaregistrovali, že jsme tu nové, a tak se z toho jali vytěžit maximum. Bohužel nepochodili, protože výlety už jsme měly zajištěné a o masáže, pletení copánků apod. jsme zájem neměly. Na jejich obranu musím říct, že od té doby nás již nabídkami neobtěžovali, a když už se u nás někdy zastavili, tak jen proto, aby nás pozdravili nebo si s námi popovídali.

Tento den už jsem se taky začala zapojovat do denních aktivit, jako volleyball, vodní aerobic i aerobic na souši, břišní tance a později i třeba šipky, petanque, lekce arabštiny apod. Co jsem už nestíhala, protože se to většinou prolínalo, bylo vodní pólo a stretching. Jinak před večeří jsme ještě s kamarádkou chodily hrát stolní tenis.
Takže jak vidno, o zábavu, pokud jste měli zájem, nouze v žádném případě nebyla. A to ještě po večeři pořádali animátoři pro malé caparty dětské disco a pro nás dospěláky poté v baru Oasis také nějakou tu zábavu.

3.den

Opět vstáváme brzy (přece jsme si nezaplatily spaní!) a hned po snídani vyrážíme před recepci čekat na odvoz do místního aquaparku. Čas nám ubíhá, protože se nám věnuje hotelová ochranka (co taky mají ti chlapi před tím hotelem celý den dělat – mně by z takové práce švihlo), takže teprve po půlhodině nám dochází, že na nás asi zapomněli. Žhavím proto telefon a zjišťuji situaci. Prý se porouchalo auto. Do dvaceti minut jsou ale určitě u nás. Nakonec z toho byla půlhodina. Nu což, musíme si začít zvykat, že jsme v Egyptě… :-)
Aquapark Titanic byl super. Jediná atrakce mi nezůstala utajena. Vyřádila jsem se jak malá holka. Navíc chválím, že zde bylo i poměrně málo lidí, takže se nikde nemuselo čekat.
Po návratu jsme si daly tradiční partičku pinčesu. Tentokrát se k nám přidali i nějací dva albánci, takže jsme si společně výborně zahráli. Po večeři jsme se pak vydaly do ulic El Daharu.
Těch krámečků! Nalepený jeden na druhém, před nimi dychtiví prodavači a už se na nás vrhají s vidinou úspěšného obchodu. Někde jsme se zastavily, jinde po půlhodinovém smlouvání i nakoupily, na jiném místě pak dělaly, že je raději ani nevidíme neslyšíme, a tak to šlo pořád dokola. Ibiškového čaje, který jsme ze zdvořilosti v některých obchůdcích nemohly odmítnout, jsme už byly přepité. Nakonec jsme byly rády, když jsme potkaly kluka z místní cestovky, se kterým jsme se právě při nabízení výletů den předtím seznámily. Ten se nás ujal a došel s námi zpět před hotel. Nebýt jeho, tak nás snad domorodci nepustili a my bychom tam bloudily ještě dnes. Jak v té pohádce – a dokud neumřeli, … :-)

4.den

Následující den jsme měly vyrazit za šnorchlováním na ostrov Tawila. Záměrně uvádím „měly“, protože po hodinovém čekání před recepcí a mých urgencích, jsme to zabalily a rozhodly se tento den strávit v areálu. Ačkoli jsme posléze obdržely několik omluv a nabídku na další den, zašly jsme si tentokrát výlet zajistit za naším známým z místní cestovní kanceláře.

5.den

Organizace této cestovky neměla chybu. Tentokrát si pro nás přijeli dokonce o deset minut dřív. Ochranka před hotelem byla nadšena, protože poprvé za celou dobu jsme nemusely čekat.
Neplavili jsme se sice na Tawilu (tu bohužel ve své nabídce nemají), ale na komerčně velice známý ostrov Giftun. Sice jsem tam už vloni byla, ale tentokrát jsme šnorchlovali na jiných místech, takže to ve finále vůbec nevadilo. Podmořský život mě zase natolik fascinoval, že mě opět museli vyhánět z vody jako poslední. Tento den se opravdu skvěle vydařil! :-)

6.den

Dopoledne si užíváme sluníčka, koupání a společných sportovních aktivit, ale už v jednu odpoledne zase postáváme před recepcí, kde si nás má vyzvednout řidič od Lenky D.G.I. a odvézt do asi 50 km vzdálené Safagy, odkud se, po zaplacení výletu a koupi nezbytného šátku v Lenčině kanceláři, přemístíme na její základnu na okraji pouště. Tady už na nás netrpělivě čekají čtyřkolky. To bude paráda!
Tak ještě podepsat prohlášení, že jsme zodpovědni sami za sebe, uvázat šátky, nasadit brýle a můžeme vyrazit. Spolu s Lenkou a jejím pomocníkem, který uzavíral řadu a hlídal, aby se nikdo neztratil, nás bylo asi deset. Úplně ideální počet. Cestou jsme se zastavili u jezírka, u pohřebiště, pak jsme měli ještě asi další dvě zastávky v poušti na focení a doplnění tekutin, vždy za vydatného Lenčina vyprávění, až jsme dojeli do města duchů. Nebudu se zde rozepisovat o podrobnostech, protože Lenka by jistě nebyla ráda. Lepší bude, když se spolu s ní také vydáte do těchto míst a jsem přesvědčena, že určitě nebudete litovat! :-) Poslední zastávkou byla beduínská „vesnice“. Zde jsme dostali čaj, ochutnali placku, svezli se na velbloudech a v jejich obyčejném přístřeší chvíli porozprávěli. Pak už nás čekala cesta zpět na základnu. Tady jsme se při výborné večeři a nezbytné šíše pustili do klábosení a místy jsme zabrousili i do nadpřirozena. Bylo to skvělé! Jen kdyby ten čas tak rychle neubíhal!… :-(
Po návratu na hotel jsme opět vyhodnotily tento den jako velice úspěšný.

7.den

Po delší době máme opět volný den. Musíme taky nabrat sil, protože zítra vyrážíme na dva dny do Káhiry. Už se nemůžeme dočkat.
Jelikož se vyjíždí ve dvě hodiny ráno, nemá ani cenu, abychom šly spát. Po večeři se jdeme pobavit do Oasis baru a poté si ještě zahrát kulečník do místní restaurace.

8.den

V jednu hodinu ráno je budíček (dle plánu jsme stejně ani nespaly) a ve dvě odjezd od hotelu směr Káhira. Ze seřadiště kousek od Hurghady, které hlídalo velké množství po zuby ozbrojených policistů v tradičních bílých uniformách, jsme vyrazili, zhruba v počtu 45 autobusů a za doprovodu dvou až tří ozbrojených džípů, vstříc sedmihodinové cestě k hlavnímu městu. Cestou jsem přemýšlela, zda se jede v koloně kvůli naší bezpečnosti nebo aby nás měli pod dohledem, či snad aby ,,smysluplně“ zaměstnali další egyptské hladové krky. Řekla bych, že všechno dohromady, i když o té první variantě se dá dost pochybovat. Jako kolona jsme daleko snadnějším terčem případných teroristů, takže to spíš odhaduji na variantu druhou a třetí.

Těsně před devátou hodinou ranní se nám začíná ukazovat do smogu zahalená Káhira. Také jsou patrné mráčky na nebi, což v Hurghadě nevidíte. Sluníčko je však natolik silné, že ani smog ani mraky nemají proti němu šanci. Je horko a dusno. Voda, kterou si s sebou vezeme, povážlivě mizí. Naštěstí u řidiče lze zakoupit další. První, co nás po vjezdu do města zaujme, je obrovský mumraj a chaos. Tak se to alespoň jeví nám. A tak s hlavami nalepenými na sklech autobusu pozorujeme, jak stovky aut různého technického stavu, jezdí sem a tam za doprovodu hlasitého troubení, do toho povozy tažené osly a lidi pendlující podél silnice. A kolem toho všeho hromady odpadků.

První zastávka je u pyramid v Gíze. Dostáváme rozchod asi na zhruba půl hodiny. Bezva – tak co dřív? Natáčet nebo fotit? V poklusu se řítím na, dle mého bleskového odhadu (na jiný než bleskový by ani čas nebyl), strategické místo, kde mohu pořídit záběry jak pyramid, tak Káhiry. Na nějaké kochání se krásou a velkolepostí staveb není čas. Připadám si jak japonci u nás v Čechách, kdy oni svoji ,,dovolenou“ prožívají až po návratu domů, kdy si v obývacím pokoji prohlížejí fotky a videa. Tak přesně to je teď i můj případ. :-)

Ale to už opět sedíme v autobuse, který nás veze o kousek dál, kde máme možnost vidět pyramidy zase z jiného úhlu. Honem se prodrat davem zvědavců, udělat pár záběrů a jako štvaná zvěř zpět na své místo v busu. Při cestě k sfinze si prohlížím na svém digitálu fotky a zjišťuji, že ta na které nás s kamarádkou vyfotil jakýsi němec (kterého jsem v domnění, že umí fotit, odchytila), nemá chybu… My dvě jsme na snímku celé (sláva mu za to), k tomu navíc před námi ještě spousta písku, ovšem za námi kus pyramidy chybí… Nu což, musím to brát pozitivně – vždyť ta pyramida vlastně ani až tak důležitá není. Hlavně že se tam hrdě tyčíme my! No a když už by se náhodou našel nějaký ten rejpal, tak na fotku holt tu špičku domaluju… :-)

Další zastávka byla u sfingy. Autobus nás vyplivl u cesty před vstupem. Bohužel tam prý na nás čekat nemůže a tak jsme dostali informaci, že za třičtvrtě hodiny se sejdeme na nějakém, blíže neupřesněném, parkovišti (prý když půjdeme s davem, tak ho nemůžeme minout). Cestou k sfinze jsem si připadala jak sardinka v plechovce těsně před uzavřením. Prostor k dýchání, natož pak k focení či natáčení, se každým krokem povážlivě zmenšoval. Jeden dav se snažil prodírat směrem k sfinze, ale to už ho druhý, který již měl tu nádheru zkouknutu a nafocenu, nemilosrdně tlačil zase zpět. Ani nevím jak, ale nakonec jsem přeci jen zvítězila a úspěšně se za pomoci ostrých loktů dostala až k těsné blízkosti sfingy. Rychle udělat pár snímků, než zase nějaký fotografický nadšenec vleze do záběru (jako kdyby si nemohl doma udělat fotomontáž…, stejně to při současné technice už těžko někdo pozná) a hup do vlny, která mě vyplivne zpět na silnici. Zjišťuji, že zbývá už jen asi pět minut do odjezdu busu, a tak jako šílená prchám dle instrukcí za davem a doufám, že to bude směrem k parkovišti. Huráá, autobusy v dohledu! Jen drobný problém – je jich tu asi 60!… :-)

Po úspěšném nasednutí do toho správného a asi půlhodinovém přesunu nás čeká oběd v příjemné restauraci na okraji Káhiry. Jídlo je opravdu velice chutné a prostředí pěkné a čisté.

Plni sil a s nacpanými pupíky vyrážíme do výrobny a současně i prodejny parfémů. Velice se mi zde líbí, a to nejenom pro tu příjemnou vůni, ale především pro ten klid a pohodu, která nás zde, po tom uspěchaném dopoledni, najednou obklopila. Za popíjení vynikajícího ibiškového čaje posloucháme výklad a přičicháváme ke vzorkům parfémů. Poté následuje individuální nákup. Mě nezaujal žádný parfém. Tím však nechci říci, že by byly špatné, to vůbec ne. Já jsem se jen rozhodla pro koupi peprmintového koncentrátu, kterého nám při předvádění dali se šibalským úsměvem taktéž přičichnout. Pouhé tři kapky ve sklence vody a nevěřili byste, jaké divy to s každým jedním z nás udělalo… :-) Takže bylo rozhodnuto – žádná voňavčička, ale praktická věc do domu. Zima přede dveřmi, tak ať jsem na tu rýmu a nachlazení jaksepatří připravena.

Plně vyzbrojeni a s peněženkami zase o pár dolarů lehčími jsme se busem přemístili do papyrusového institutu. Nejdříve jsme si poslechli výklad vedený sympatickou mladou egypťankou, která se nám lámavou češtinou snažila vysvětlit, jak se papyrus vyrábí a jak lze rozeznat pravý od falzifikátu. Obávám se, že i po tomto výkladu bych asi poznala prd… :-) Pak následovalo představení některých obrazů s popsáním toho, co zobrazují. Vzhledem k tomu, že z loňského roku mám doma již jeden obrázek, rozhodla jsem se rozšířit sbírku a opět provětrala peněženku. Takže nyní se mohu pochlubit dalšíma dvěma obrázky.

Poslední dnešní zastávkou je návštěva Egyptského muzea. To je umístěno v pěkné velké červené budově obehnané parkem, v němž je rozmístěna řada zajímavých soch. Přístup sem je dokonale zabezpečen. Hned u vstupu do zahrady procházíme bezpečnostní kontrolou, a poté odevzdáváme foťáky, kamery a ostré předměty do připravených bedýnek. Někteří z nás se obávají, že už se svými věcmi neshledají, ale já jsem po předchozích zkušenostech klidná. Ještě se mi nestalo, aby se někdy něco ztratilo. Další prohlídka nás čeká při vstupu do budovy. Procházíme bezpečnostním rámem, zatímco batohy projíždějí přes rentgenovou kontrolu. Stejně jako na letišti. Teprve poté se ocitáme uvnitř muzea. Je to nádhera! Prohlížíme si ohromné množství vystavených exponátů přes šperky, nádoby, zbraně, nábytek až po rakve, posmrtné masky, sarkofágy a ohromnou spoustu kolosálních soch a snažíme se vcítit do tehdejšího života obyvatel Egypta. Je to opravdu fascinující! Bohužel máme na prohlídku asi jen něco málo přes hodinu a to se vážně zvládnou nedá. Půlden by nestačil! Další, z pohledu návštěvníka, nepříjemností je, že zde není zavedena klimatizace. Při té ohromné spoustě lidí je zde takřka nedýchatelno. Občas si připadám, jako bych měla každou chvíli omdlít. Přesto se snažím vytěžit maximum z povoleného času. Je mi líto, že se zde nedá fotografovat. Tak si to alespoň následně vynahrazuji v parku.

Po této prohlídce jsem už tak vyšťavená, že jsem upřímně šťastná, když se dozvídám, že náš autobus vyráží k hotelu Evropa. Zde se dělíme na dvě skupinky. První se vrací zpět do Hurghady a ta naše se jde ubytovat. Naštěstí na recepci nečekáme dlouho, a i přesto že jsme zde sami, ,,už“ po půl hodině (haha…) frčíme výtahem do sedmého patra, kde na nás čeká pokoj. Samozřejmě že se musí přiživit i poslíček… :-) Ačkoli je to 4* hotel, ubytování nic moc. Pokoj sice prostorný, ovšem koupelna má zřejmě ty lepší časy již dávno za sebou. S nostalgií vzpomínáme na naši koupelničku v Hurghadě. Ale co, jednu noc to přežijeme. Zato výhled máme skvělý! Pyramidy máme jako na dlani.

Po osprchování si připadám jako znovuzrozená. Tuny prachy jsou pryč a já jsem snad o pět kilo lehčí. Už se začíná stmívat a já vidím, že na kamarádku leze plíživě únava. To určitě! Když už jsme v Káhiře, tak se alespoň na chvilku vydáme do ulic. Takže oblíct (teď již raději vyměním šortky s tílkem za dlouhou sukni s tričkem) a hurá ven. Musím ještě kamarádce slíbit, že se podíváme pouze po okolí a jenom tam, kde je dostatečné světlo. Škoda, kdyby bylo na mně, courala bych celou noc. Ale co se dá dělat, sama se určitě nikam vydávat nebudu.

Ulice před hotelem připomíná naši dálnici D1. Tři proudy jedním směrem a tři druhým. Auta si frčí, jak je napadne. Pruhy mezi jednotlivými proudy jsou naprosto zbytečné. Ale s tímto jevem se nesetkáváme pouze v Káhiře. To je typické pro celý Egypt. Brzy si na to člověk zvykne a už mu to ani nepřijde. Opět jsou slyšet pouze klaksony, a tak když se blíží sanitka, nikdo ji ani nepostřehne. Já si jí všimla jen díky blikajícímu majáčku. Ovšem, jak jsem záhy zjistila, ani ten není zárukou uvolnění průjezdu. Upřímně, všichni na ni kašlali. Zhruba dvacet minut jsme s kamarádkou ťapaly po chodníku podél této rušné silnice, a když jsme zjistily, že tento směr moc inspirace neskýtá (maximálně ještě tak kdybychom se vydaly do postranních neosvětlených, ale dle náslechu hustě obývaných, uliček…), rozhodly jsme se, že přejdeme (haha…, dobrý výraz) na druhou stranu a po opačném chodníku se vrátíme zpět k hotelu. Jak jsem už zmínila, D1 je pro přecházení evropských turistek jako dělaná… Nikde žádný přechod. Tak jsme chvíli pozorovaly, jak to dělají ostatní. Ti se neohroženě vrhali mezi projíždějící auta. Sem tam některé z aut prudce zastavilo, ale většinou se chodcům vyhýbalo obloukem, který (dle mého odhadu) čítal takových 20 cm od těla ,,oběti“. Hmm, tak to bude zajímavé… Jako postřelené srnky jsme se vrhly na skotačení mezi auty. Škoda, že nás někdo nenatáčel do ,,Neváhej a toč“. To byste se pobavili! :-)
Ovšem, světe div se, doskotačily jsme až na druhou stranu bez újmy na zdraví. Jupíííí, tak teď už jen před naším hotelem zase zpátky na původní chodník a je to. Ale to bude až za delší dobu, tak co se zatím trápit. Po cestě jsme potkávaly spousty různě oděných lidí. Typické muslimské rodinky, muže v jejich dlouhých hábitech, některé se šátky na hlavě, ušmudlané a žebrající děti, až po moderně oblečené, přesto však pečlivě zahalené, dívky mávající na taxíky. Dále jen tak na chodníku pod stromy sedící muslimské ženy a kolem nich pobíhající děti, jak společně cosi pojídají. Měly také už nárok, protože bylo již po setmění a právě teď, v době Ramadánu, už mohly touto dobou zahnat hlad. Pro nás, v naprosto odlišných podmínkách žijících, evropany to však byl zvláštní pohled… Když jsme dorazily před hotel, zbývalo vrátit se zpět na chodník na protější stranu ulice. Uff, to bude zase něco… Kupodivu, první část jsme zvládly celkem rychle. Ovšem ta druhá byla jaksi nad naše síly. Asi po pěti minutách se vedle nás objevil policista z ochranky hotelu (zřejmě se musel s kolegou již delší dobu dobře bavit na náš účet) a že nám pomůže přejít. Neodpustím si však poznámku, že ani on, coby osoba uniformovaná, moc vážnosti nepobírá. Málem nám dvakrát přejeli špičky u nohou, než jsme se dostali na chodník.

Cestou výtahem do našeho sedmého patra jsme se modlily, abychom v něm opět neuvízly a nemusely tak znovu podnikat cestu po neosvětlených nouzových schodech. Nemusely! Dokonce i napůl zlomená karta, sloužící jako klíč, nás tentokrát hned napoprvé pustila dovnitř. Tolik úspěchů najednou, to si snad ani nezasloužíme. :-)

Na pokoji kamarádka hned odpadla. To já jsem nemohla, a tak jsem z okna pozorovala čilý ruch, svolávání k modlitbě a žasla nad tím, jak je možné, že do sebe žádné auto nevrazí, že nepřejede žádného chodce, že při tom zmatku nevznikne dopravní zácpa, že si děti hrají na ulici do časných ranních hodin nebo že matky s ročními caparty klidně sedí ještě ve dvě ráno na chodníku a klevetí. Byl to tak neobvyklý a pro mě zajímavý pohled, že jsem úplně zapomněla na spánek a teprve když si asi kolem čtvrté ráno dole pod okny dávala místní ochranka poslední gáblík před rozedněním, jsem ulehla do postele.

9. den

Už v šest hodin ráno klepala na dveře recepční služba (měly jsme totiž vyvěšený telefon). Takže si rychle sbalit, uvést se do koukatelného stavu, vyfotit pyramidy (teď po ránu s těmi na sebe dopadajícími slunečními paprsky vypadají opravdu úchvatně), seběhnout dolů na snídani a v půl osmé odjezd. Ty dvě hodiny spánku mi bohatě stačily a opět se cítím jak rybička. Před odjezdem jsem ještě na recepci zanechala pohledy k odeslání do Čech. Pro ilustraci – od té doby uběhlo již 15 dní a pohledy ke svým adresátům ještě nedorazily. No comment… :-)

Tak a teď už můžeme konečně vyrazit za dalším dobrodružstvím. Nejdříve se vydáváme na okraj Káhiry do Sakkáry. Ta je se svým pohřebištěm a pyramidami opět nádherná, tak fotím a natáčím jak divá, abych toho stihla co nejvíce. Je zde už trošku volněji oproti předešlému dni, a tak si to náležitě vychutnávám. Cesta sem vedla přes nádherný palmový háj, který se nám v celé své kráse ukáže ještě jednou, a to z parkoviště. Připadám si, jako bychom ani neprojížděli periférií Káhiry, ale palmovým pralesem. Samozřejmě i zde jsou k vidění prosté chatrče a chudí káhiřané.

Když jsme se všichni náležitě nabažili pohledem na pyramidy, vyrazili jsme busem do nedaleké školy zabývající se výrobou koberců. Nejdříve jsme pozorovali převážně děti, jak pod jejich hbitými prstíky vznikají krásné obrazce. Nechápu, ta rychlost se kterou pracovaly a přitom ještě pokukovaly po nás. Klobouk dolů! Pak nás zavedli o patro výš, kde byla hala plná různých pestrobarevných koberců. Nejdříve jsme si vyslechli výklad a poté mohli i něco zakoupit. Před školou jsem si ještě stihla nenápadně vyfotit místní, do černého hábitu zahalenou, ženu, jak na hlavě nese nějaký černý pytel. Jak to zvládne, že jí nespadne, nevím… Ale to už zase ujíždíme pryč.

Následuje opět vynikající oběd v čisté a příjemně klimatizované restauraci.

Poté se asi po půlhodině jízdy přes rušné káhirské ulice dostáváme na parkoviště před citadelu se svojí krásnou alabastrovou mešitou nesoucí jméno po vojevůdci a následně i správci Egypta Mohamedu Ali. Před vstupem na nádvoří se všichni musíme vyzout a my ženy ještě navíc vyfasujeme zelené pláště, abychom nepohoršovaly… Moc nám to sluší! Vypadáme jak zelené rosničky!… :-)
Uvnitř mešity celé pokryté červeným kobercem na nás dýchá klid a tak se posadíme na zem a posloucháme výklad naší průvodkyně. Poté máme asi dvacetiminutový rozchod. Za tu dobu se toho moc stihnout nedá, a tak vynechávám prohlídku muzea Gouhara, kdysi hlavní rezidenci Mohameda Aliho, a jdu se kochat výhledem z nádvoří na Káhiru. Přitom stihnu i vyhubovat prodejci, to když se mi snaží nabízet zrovna ve chvíli, kdy natáčím. Nevím, zda mě pochopil, ale koukal na mě dost rozpačitě.

Zřejmě jsme si užili už dost klidu a tak jsme jej museli vystřídat za ruch jednoho z největších a zároveň nejstarších bazarů na africkém kontinentu bazar Khan al–Khalílí. To vám byl mumraj! Obchodovalo se tady snad se vším, na co lze jen pomyslet. Mě však nejvíce zajímali lidé. A tak jsem fotila muže s kárkami naloženými pytli, jak se prodírají davem a úspěšně vyhýbají hromadám odpadků, ženy v jejich černých hábitech, ze kterých nevykoukne ani pramínek vlasů, obchodníky před svými krámky, všudypřítomné policisty s jejich botami bez tkaniček (už vidím, jak by se jali pronásledování pachatelů, haha…) nebo dětí, kterak s obrovskými platy plnými placek položenými na hlavě obratně projíždějí přeplněnými uličkami na kole. A v neposlední řadě dědu s dcerou a dvěma ušmudlanými vnoučaty, kterým, když jsem každému dala po plyšové hračce, zářila očka radostí.

Bylo toho hodně, co jsme za ty dva dny v Káhiře prožily. Zpět do Hurghady jsem si odvážela spoustu zážitků, poznatků a krásných vzpomínek a už při opouštění pomyslných bran města jsem věděla, že se sem opět budu chtít jednou vrátit.

Cesta do Hurghady trvala naším malým mikrobusem, a především bez konvoje, již jen kraťoučkých pět hodin. Přijeli jsme sice až za tmy, ale i přes pouhé večerní osvětlení byl vidět ten obrovský rozdíl oproti Káhiře. Najednou mi přišla Hurghada jako malé klidné městečko s nevelkým provozem, občasným zatroubením a hlavně čisté, voňavé a plné zeleně.

10. a 11. den

Tyto dny si už nerušeně vychutnáváme v areálu hotelu. Opět se aktivně účastníme všech sportů a večer vyrážíme, většinou taxíkem, na obhlídku Hurghady a Sakkaly.

12. den

A je tu poslední den.
Co se dá dělat. Všechno hezké jednou končí. Ale že to uteklo… :-(
Protože pokoj máme uvolnit do dvanácté hodiny, využíváme dopoledne ještě k pobytu u bazénů a u moře. Po obědě se jdeme se všemi rozloučit, udělat poslední fotky a ve dvě hodiny odjíždíme na letiště.
Z letadla ještě fotím Hurghadu, dokonce se mi podaří pořídit i snímky našeho hotelu, a přitom už se těším, jak se sem příští rok v létě zase vrátím. :-)

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
23
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Mirivoj
09.11.2009 15:29 89.102.245.***
 

No teda madam,příště napište knihu,nečekal jsem,že to bude tak dlouhý,ale zakousl jsem se a už jsem musel dočíst.Závidim vám,já nesnesu horko a dusno,proto se do takových míst dostanu jen díky těmto cestopisům a i se stravou bych asi měl problem,sice trénuji stravu v nádražních restauracích,ale i po několikaměsíčním tréninku mam pořád co dělat,abych stihl doběhnout.Tak by měla vypadat dovolená,někam se i podívat,letos jedu v zimě,tak uvidim,sice se rád potápim,ale den co den se pražit na slunci a pak si přečíst tohle,tak se člověk cítí,jako hříšník,úplně jste mě vydráždila,moc hezky napsané.

Mamut 05.11.2009 20:04
 

Jaruš, Dobrý čtení, Káhira to byla jedna velká honička. Možná by bylo lepší letadlo z Hurghady než se plahočit autobusem. Rád vše taky prohlížím do podrobna, takže na Egyptské muzeum aspoň 5 hod. a na pyramidy taky,ale je to vše o penězích. Vše si jistě strávila až po delší době a jsou to pěkné vzpomínky. :-P Pekné počteníčko

Lulu:-) 25.04.2009 17:19
 

Jaruš, kdo by to byl do Tebe řekl, jaká jsi spisovatelka? 8-O
Ať už to je nebo není "cestopis", každopádně je to poutavé čtění a výlet do Káhiry je prostě napsaný perfektně. Co si budem povídat, většina turistů Káhiru zná přesně tak, jak jsi popsala - v poklusu...a i já si zavzpomínala na plechovku sardinek při pokusu prodrat se ke sfinze :-?
Dej vědět, až napíšeš knížku...a prosím si i podpis ;-)

kačenka21 12.04.2009 20:21
 

moc kásní :-D :-D

lenkamucke 31.01.2009 13:29
 

Moc krásně napsané,četla jsem jedním dechem,člověk jakoby tam byl s Vámi. :-) Přeji spoustu dalších,krásných dovolených a mnoho cestovatelských zážitků. :-D

Momihárek 28.01.2009 22:17
 

Moc krásně napsané. Díky. V květnu to doufám taky absolvuji.

Jirka Sirka
29.11.2008 17:41 84.42.203.***
 

Musim souhlasit, ze to je moc hezky napsane, ale rikat pobytu v hotelovem resortu a placenemu vyletu burtautobusem do Kahiry CESTOPIS, je trochu nadnesene. 30 minut u pyramid je opravdu smutne, chozeni podel dalnice groteskni ... to co jste zazila, je smutna ukazka turistickeho prumyslu, ale s tim asi nic delat nejde, tak to proste je. :-(

Jaruš mushkela 15.11.2008 19:44
 

Opět všem děkuji za pěkné komentáře :-P
Tenorko, v pohodě..., tuhle situaci musí řešit každý! ;-)
Takže, cestou do Káhiry je asi po 3 hod. zastávka u velkého motorestu. Sice, když se z tolika busů vyvalí hafo lidí se stejnou potřebou, fronty jsou ohromné. Ale myslím, že to všichni (za 1LE) stihli. :-P
U pyramid i sfingy jsou toalety taky. Jen si tam, díky čas.presu, musí každý určit prioritu - WC nebo památky... :-?
Nevím, jak u pyramid v Sakkáře. Tam jsem nic neviděla a ani průvodkyně se o tom nezmiňovala.
Jinak všude jinde není problém.
Takže přeji krásně prožitou dovolenou a když si vzpomenete, napiště mi SZ (pod mým profilem), jak bylo ;-) :-D

tenorka
14.11.2008 12:37 80.95.254.***
 

Nádherný cestopis. Opravdu mě nadchnul - napsala jste to, co vám při nabízení tohoto výletu nikdo neřekne. Víte co by mě ještě zajímalo? Možná se vám to bude zdát úsměvné, ale já jako ženská to docela řeším. Jak je řešena celou cestu taková ta nejzákladnější lidská potřeba? Nedovedu si představit, že by mi specielně někde zastavili (a s ním celý konvoj autobusů) a našli nějaké WC. A jak kolem těch pyramid? Tam je kam zajít ? Nezlobte se za tuto otázku :-D , ale já si myslím, že to zajímá spousta dalších, jen se na to nezeptají. Díky.....chystám se do Egypta za čtrnáct dní a už se nemůžu dočkat. 8-O

Dana11 12.11.2008 21:29
 

moc hezký,jen se malinko stydím,já se opravdu povalovala po pláž,příště už budu akčnější :-)

Mizijena 31.10.2008 09:55
 

a že prý nejsi spisovatelka :-P je to moc hezky napsané a je z toho cítit, že sis to skutečně užívala ;-) já sice jezdím do sharmu, ale díky tvému cestopisu bych klidně i změnila destinaci ;-) paráda a díky moc za to sluníčko v tomto nevlídném podzimním čase ;-)

jana a petr 30.10.2008 20:32
 

Hezký počteníčko!

Kory 30.10.2008 19:14
 

Nějak jsem po dočtení tohoto cestopisu ,,dostal chuť,, na Egypt. Moc poutavě napsané, všechna čest ;-)

najis 30.10.2008 10:49
 

moc hezký :-)

Samy 28.10.2008 13:41
 

:-D pěkné,Káhira je úžasný zážitek a člověk se tam musí vrátit...

Zpět na všechny diskuze