A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Egypt - Cestopisy

Z výpravy na egyptský venkov a ještě něco navíc...

Věnováno mé kamarádce Věrce a dále pak Lence s manželem Mahmoudem, Ahmedovi a všem, se kterými jsem měla tu čest se setkat, neboť bez nich by tento cestopis vůbec nemohl vzniknout. Bylo mi s vámi moc fajn. Děkuji! ;-)

Z výpravy na egyptský venkov a ještě něco navíc...

Hurghada - El Dahar - hotel Triton Empire (březen 2009)

Je středa 25.března čtyři hodiny ráno a na mém mobilu nehezky drnčí budík. Jóó, to je ráj! :-) Takže honem zjistit, ve kterém století a kde se právě nacházím a pak už jen podniknout nezbytné úkony k tomu, abychom už o půl hodiny později mohly (já a moje kamarádka Věrka) nasedat do před hotelem čekající Hondy s taktéž rozespalými pasažéry Lenkou a Mahmoudem.
A můžeme vyrazit!

Naše cesta vede do Dendery. Kousek za Safagou však ještě nabíráme sympatického Ahmeda. Ten jeho úsměv mu snad někdo našil na obličej. Tak pohodového člověka jsem snad ještě neviděla… Ahmede, zdravím Tě (mashi ya basha :-) )!
Vzhledem k tomu, že směr Luxor (tedy náš směr) se již nemusí absolvovat v koloně, neměli jsme problém s tím, že jedeme sami. I tak jsme ale na kontrolách hráli divadlo a dělali, že máme zrovna nejhlubší půlnoc. To aby nás policisté nestavěli a zbytečně nezpovídali.
Přesto jsme však na jeden problém během cesty narazili. Na jedné kontrole, již kousek od Dendery, nás nekompromisně zastavili a po první zběžné prohlídce vozu, pasažérů a dokladů, si policisté vyžádali přítomnost Mahmouda, coby řidiče, na jejich stanici. Netušili jsme, co se děje. Po pár minutách se Mahmoud vrátil a požádal Lenku, aby se s ním na stanici vrátila. My jsme zatím vyčkávali ve voze. O chvíli později se však už oba vraceli s úsměvy na rtech. Jak nám později Lenka vysvětlila, problém byl s lehce prasklým čelním sklem. Ovšem Lenka je liška podšitá, takže z tohoto problému elegantně vybruslila. Jó, přeci jen už po těch letech ví, jak na ty kluky egyptský… :-)

Asi po čtyřech hodinách jízdy jsme dorazili do Dendery, kde už po staletí stojí úžasný obrovský chrám zasvěcený bohyni Háthoře. Kdo jste tam ještě nebyl, doporučuji! Opravdu stojí za zhlédnutí. Tento chrám byl naší první zastávkou. Navíc jsme sem přijeli časně ráno, a tak jsme toho dne byli jeho prvními návštěvníky. Super! Kam jsme chtěli, tam jsme nakoukli, nikdo se nám nemotal pod nohama, nikdo se nepřekřikoval.

Odsud se přesouváme do Qeni, kde si na příjemném místě na břehu Nilu objednáváme tradiční karkade (ibiškový čaj). Jéé, těch ještě za ty dva dny bude! :-) Za popíjení a klábosení si vychutnáváme krásný výhled na Nil a okolí.
Poté se naší Hondou přemisťujeme do Karaveeny. Je to typická egyptská vesnička vzdálená asi čtyři kilometry od Qeni.
Zastavujeme před jedním z domků. Na upřesnění, domky jsou v řadě nalepeny jeden na druhém a zvenčí vypadají všechny stejně. Zřejmě, abychom neutrpěly velký šok (haha…), měly jsme zajištěno přímo královské ubytování. Po přivítání a vzájemném představení s paní domu a ostatními, jsme byli uvedeni do prvního patra, který se pro nejbližší hodiny měl stát naším domovem. Přízemí bylo tradiční jako všechna obydlí (udusaná zem, tmavé zdi, lavice podél stěn), zato o patro výš, které patřilo nedávno oženěnému synovi paní domu, to vypadalo naprosto jinak. Malý, na růžovo vymalovaný obývák s mohutnou sedačkou a dvěma křesly, konferenčním stolkem a velikou stěnou, u něhož byl ještě balkónek. Dále pak malinká ložnice pro hosty (časem zřejmě dětský pokoj) se dvěmi postelemi a jednou skříní, kde jsme našly útočiště já s Věrkou. Mahmoud s Lenkou pak obývali další ložnici vypadající podobně jako ta naše. Naproti obýváku byla miniaturní, ale celkem moderní kuchyňka (sporák a kuchyňská stěna; označení linka by bylo asi zavádějící) a vedle místnůstka s lednicí a nezbytnou televizí. Na chodbičce pak bylo ještě umyvadlo se zrcadlem. A koupelna a záchod? Samozřejmě že také byly. Spojené v jednu místnost. Kdo zná turecký záchod, tak „už je doma“. A kdo si ještě dovede představit, že skoro téměř nad ním je vyvedena trubka, na jejímž konci je sprcha, tak má jasnou představu, jak probíhalo naše sprchování… :-) Ale pozor, celá tato místnůstka byla růžově vykachličkovaná! Zkrátka luxus!
Hned na přivítanou jsme v obývacím pokoji dostali vynikající pozdní snídani (hustou fazolovou omáčku, smažená vajíčka, čerstvou nakrájenou zeleninu a to vše jsme si nabírali domácím chlebem nebo chlebovými plackami, mňam!). Samozřejmě že nesměla chybět ani karkade a šíša.
O pár minut později jsme se šly (já, Věrka a Lenka) navléct do galabíjí a na hlavu si uvázaly šátek. Jůů, my byly fešandy! Ještě že jsme následně měly pánský doprovod, jinak bychom jistě ve vesnici klofly nějakého štramáka… :-)
Tak jsme připraveny a můžeme vyrazit do ulic Karaveeny.

Zřejmě abychom se moc neunavili, svezli jsme se místní MHD (asi něco jako hodně zastaralá skříňová Avie bez dveří a s pryčnami podél stěn). Ale výhled byl úžasný! Takhle jsme, proplétajíc se úzkými uličkami, dojeli až před domek našich dalších hostitelů. Ti byli opět tak laskavi, že nás nechali nakouknout do všech místností a pořídit si fotodokumentaci. Jen pro ilustraci, jak to tam vypadalo: hned za vstupními dveřmi byla přijímací místnost (nebo-li místnost pro hosty) se třemi lavicemi podél stěn a uprostřed kobercem. Na ni navazovala nezastřešená místnost pro zvířata (kráva, osel, koza, kůzlata, slepice, tuším, že snad i nějaké husy, no a samozřejmě i kočky atd.). Na jejím konci byl stěnou z hlíny oddělen malý prostor pro „záchod“ (díru v zemi) a na protější straně začínala kuchyně (dá-li se to tak nazvat…). Raději jsem však, když jsme tam později večeřeli (mimochodem večeře byla opravdu vynikající!), nepřemýšlela nad její přípravou… :-) No a posledním pokojem byla ložnice. Jedna manželská postel a jedna skříň. Dodnes nemohu přijít na to, jak se tam mohou všichni seskládat… Jinak domek je samozřejmě celý uplácaný z hlíny.

Odtud jsme se pak po nezbytné šíše a karkade přesunuli, pro nás speciálně najatou místní MHD, na konec vesnice k břehu Nilu. Zde už na nás čekala loďka (něco jako pramice). Naskládalo se nás do ní osm a mohli jsme vyrazit na blízký ostrov. Plavba byla úžasná! Natáčela jsem a fotila jak divá. Také bylo co. Rybáře, zvířata podél řeky a především krajinu. Byla to nádhera!
Po vylodění se jsme pomalou chůzí přes louku plnou krav, koz a ovcí došli k dalšímu domku, kde nás již vyhlíželi. Domeček byl téměř stejný jako ten, co jsem právě popisovala. Jen s tím rozdílem, že to nebyl řadový domek, ale samostatně stojící.
Po malé prohlídce, konverzaci s domácími a karkade nás chlapi vytáhli přes banánovníkové plantáže, pole s rajčaty a obilím na břeh Nilu, kde se chtěli blýsknout a ulovit nějakou rybu. Já jsem si mezitím natáčela dovádějící kluky na protějším břehu, kterak skáčí do vody a honí se mezi kozami a ovcemi. Pak také rybáře a okolní stavení. A do toho všeho se linul zpěv muezina a klapot čerpadel na vodu určených k zavlažování políček. Opravdu nepopsatelná atmosféra!
Chlapi bohužel nic neulovili (a takové návnady měli…), a tak jsme vyrazili, zase jinou cestou, přes vesničku a políčka zpět na louku poblíž našeho obydlí. Mužští znova zkoušeli štěstí při lovení ryb (mysleli si asi, že když přejdeme na druhou stranu ostrova, že tam chytí „žraloka“…) a já zatím pozorovala rybáře, jak z loděk úspěšně loví ryby, jak ptáci krouží nad řekou a hledají kořist, pasoucí se zvířata na louce a vychutnávala si tu atmosféru, která nás obklopovala. Jóó, a taky jsem se svezla na oslíkovi, heč! :-)
Ano, je pravda, že na naše poměry jsou tito lidé chudí. Oni ale přitom mají vše, co ke svému životu potřebují. A především ten klid a pohodu by jistě za náš hektický život nevyměnili. Zde se opravdu zastavil čas.

S nastávajícím večerem jsme se vraceli zpět ke druhé rodině, kde už na nás čekali s večeří. Tentokrát jsme však měli cestu zpestřenu ještě o jízdu na povozu taženým oslem. A kdyby kolem nás neběhal náš fotodokumentarista Mahmoud s foťákem, jistě by nikdo nepoznal, že pod galabíjemi se skrývají turistky, ale naopak bychom zapadly mezi místní, protože tato přeprava je zde naprosto běžná.
Po úspěšném návratu jsme zasedli v přijímací místnosti na zem k obrovskému hliníkovému podnosu, na němž bylo neskutečné množství misek s rýží, masem, zeleninou, různými omáčkami a kořením, a samozřejmě i s nepostradatelným domácím chlebem a plackami. A ta polévka, mňam! Ještě teď se mi sbíhají sliny… :-)

Až za úplné tmy jsme se vrátili k naší první rodině. Hned jsme se běželi vysprchovat a převléct do čistého. Galabíje jsme již mohly odložit. Musím však uznat, že byly velice příjemné a lehké. Moc dobře jsme se v nich cítily. Ovšem jako poznání stačí. Z donucení bych ji nosit nechtěla.
Chvíli po naší očistě, když už jsme seděli v obývacím pokoji a domlouvali další akci, vypadl v celé vesnici proud. Sice za deset minut zase naskočil, ale nechtěla bych být zrovna tou dobou pod sprchou a s tureckým záchodem pod nohama… :-)
Protože jsme si chtěli ještě něco užít, vyrazili jsme (já, Věrka, Lenka, Mahmoud, Ahmed a náš hostitel Mohamed - všichni jsme se naskládali do auta, heč!) do večerní Qeni. To vám byl rachot! Nechápu, kde se tam najednou vzalo tolik lidí. Zapadli jsme do místní velice pěkné caffeterie. Karkade jsme již byli přepití-přejásaní, tak jsme si objednali nescafe (na nápojovém lístku uvedeno jako „no caffe“ :-) ). Jéé, to byl děs! Cukřenka zalitá kávou… Že se v Egyptě šíleně sladí, ví snad každý, ale v tomhle hrnku i po dopití kávy zůstal na dně centimetr stále nerozpuštěného cukru. Brrrr!
Před půlnocí jsme již byli zpátky v našem novém domově a domluvili se na budíček o půl sedmé ráno.
Jenže já jsem stejně nemohla spát. Zkrátka, když jsem plná dojmů, tak to nejde. A tak jsem jako jediná (ráno nikdo z naší party o ničem nevěděl) poslouchala, jak muezin od půl čtvrté skoro hodinu zpívá a předčítá z Koránu. No uznejte, tohle u nás nezažiju, tak to přece neprospím. :-)

Druhý den jsme po výborné snídani a vřelém rozloučení s našimi novými přáteli, vyrazili směr Luxor. První zastávkou bylo Údolí královen. Ze sedmdesátipěti hrobek je dnes většina bohužel v troskách a zpřístupněny veřejnosti jsou pouze čtyři. V době naší návštěvy byla z těchto čtyř uzavřena ještě jedna, a to hrobka královny Nefertari. Zbývající tři hrobky, shodou okolností to byly hrobky „královských synů“ Ramsese III., byly plné nádherných zachovalých kreseb. Opravdu moc hezké! A pro ty z vás, kdo jste již navštívili hrobky v Údolí králů, příjemná zpráva. Je tu podstatně dýchatelněji! :-) Je to způsobeno tím, že hrobky nebyly budovány tak hluboko pod zemí, jak je tomu právě v Údolí králů. A další příjemnou zprávou je, že není vyloučeno, že přijdou ještě nějaké další objevy, protože archeologické práce, jak jsme měly možnost na vlastní oči vidět, zde stále pokračují.

Odsud jsme se přesunuli o kousíček dál, a to k zádušnímu chrámu Ramsese III. - Medinet Habu. Tuto impozantní stavbu nechal Ramsese III. zbudovat pro zachování své památky a na oslavu boha Amona. Je to obrovský nádherný komplex.
Nejlépe si ovšem člověk vybaví detaily, když si je může spojit s něčím zajímavým. A pro mě to byly davy egyptských školáků. K chrámu jsme totiž dorazili právě v době, kdy spousta autobusů vyvrhla snad stovky dětí s jejich učiteli a tyto děti se pak následně začaly nekontrolovatelně, jako sarančata, rozptylovat po celém komplexu. Za chvíli nebylo místečko, odkud by se neozýval výskot a kde by se dalo v klidu něco vyfotit nebo natočit. Protože jsme tam tou dobou byly jedinými cizinkami (já a Věrka; ostatní na nás čekali v caffeterii), byly jsme považovány za „exoty“. Nevím, kdy tyto děti naposledy viděly Evropana, ale kam se na nás hrabal celý chrám se svými historickými památkami. To my jsme byly za hvězdy! Snad všechny děti se s námi chtěly vyfotit nebo alespoň pozdravit. Bylo mi líto jejich učitelů, když jsem viděla, jak se je snaží stále dokola, přesto však bezúspěšně, od nás odtrhnout. Myslím, že si oddychli, když spolu s dětmi nasedli do autobusů a Medinet Habu přenechali jenom nám. :-)
Takže teď, když se mě někdo zeptá na tento chrám, už napořád ho budu mít spojený s malými neposednými ďáblíky (v tom dobrém smyslu slova, samozřejmě). :-)
Vyčerpané prohlídkou (…) jsme se vrátily za Lenkou do caffeterie, kde jsme si daly na občerstvení nescafe. Pochopitelně, že nesměla chybět také šíša. Ale tu si vychutnával pouze Mahmoud zabalený do mikiny a navíc s pečlivě omotaným šátkem kolem krku. Ach ti Egypťané… Oni se klepou zimou i ve třiceti stupních! :-)

Odtud to byl už jen kousek k naší třetí zastávce. Tou byl zádušní chrám Ramesse II. Ramesseum, který je opět zasvěcen bohu Amonovi. Ramesseum je krásný, ale bohužel velice poškozený chrám. Zajímavostí je, kromě čtyř kolosů na nádvoří, i obrovská (23 metrů vysoká) povalená socha Ramesse II. z červené žuly. Nebo o kousek dál na podstavcích samostatně stojící nohy. Takže toto jsou pro mě stěžejní body k vybavení si tohoto chrámu. :-)

Aby naše pokračující výprava nebyla tak stereotypní, rozhodlo se cestou do Luxoru na sebe upozornit i naše autíčko, a to formou blikající kontrolky emisí. Zastavili jsme tedy při okraji silnice a následovala klasická dělba práce… Lenka počala studovat instruktážní příručku k vozu, Mahmoud s Ahmedem po otevření kapoty zabořili své hlavy nad motor, Věrka se jim snažila asistovat a já neleníc vytáhla kameru, abych celé to „drama“ zdokumentovala. A tak mám i záběry s náhodným kolemjdoucím, oblečeným do klasické šedohnědé galabíje, s tradičním šátkem na hlavě a bosými nohami, jak se snaží též zapojit do diskuse. Opravdu zajímavá skupinka… :-)
No nicméně po několika minutách byla kapota opět na svém místě a my se dál řítili směr Luxor. Oprava se nám sice nezdařila, ale doufali jsme, že v Luxoru, kde jsme se plánovali zdržet delší dobu, si autíčko zatím odpočine a snad nás pak přestane zlobit.

Ze všeho nejdříve jsme se zastavili na oběd. Protože jsem si přála ochutnat nějaké další typické egyptské jídlo, navštívili jsme restauraci, sice poblíž Luxorského chrámu, přesto však v místech na hony vzdálených turistickému ruchu. Ještě než jsme se vydali do restaurace, pozorovala jsem muslimy (usuzuji tak z tradičního oblečení) na protějším chodníku, kterak nakupují chlebové placky. Vypadalo to tak, že obrovský dav (podotýkám, že mezi nimi nebyla jediná žena) se tlačil před nějakými velikými otevřenými dveřmi, za nimiž byla tmavá místnost a neustále jeden přes druhého vykřikoval. Vůbec jsem v první moment netušila, co se tam děje. Teprve až po chvíli, kdy mé oči dostatečně zaostřily, jsem zjistila, že se jedná o prodej chleba. A že v tmavé místnosti mezi dveřmi u pultu stojí prodejce. Proč ale dav nestál klasickou frontu a místo toho to tam vypadalo jako na burze, jsem dodnes nepochopila. Ovšem takových, pro nás Evropany absurdních situací, je zde v Egyptě daleko víc. :-)
Restauraci bych přirovnala k McDonaldu. Princip obsluhy je stejný. My jsme však vyšli do prvního patra, kde jsme měli jídlo i s obsluhou. Objednali jsme si kosheri s vynikající rajčatovou omáčkou. Tento pokrm je velice chutný a lehce stravitelný. Mňam, už se mi po něm stýská a určitě si ho připravím i doma.

Takže teď, když už jsme zasytili naše bříška, mohli jsme se v klidu vydat do Luxorského chrámu. Opět jsme na prohlídku vyrazily samy s Věrkou, zatímco zbytek naší hic party na nás čekal v blízké caffeterii. Domluvili jsme se, že až budeme mít prohlídku za sebou, zavolám Lence a ona nás vyzvedne.
Strašně mě mrzí, že jsem si před odjezdem na naši „výpravu“ zapomněla na hotelu nabíječku k foťáku. Ach já hlava děravá! :-) Bohužel jsem tak už nemohla fotit toto úžasné dílo. O to víc jsem tedy natáčela. Luxorský chrám opravdu stojí za zhlédnutí! Především alej sfing . Ta původně vedla až ke Karnackému chrámu, který je vzdálen zhruba třitisíce metrů. Nebo obrovské Ramessovy sochy tyčící se před hlavní branou. A jistě je zajímavá i mešita stojící na velkém nádvoří Ramesse II.. Ta totiž byla postavena ještě před objevením tohoto chrámu archeology a na žádost místního obyvatelstva nebyla následně zbourána. A tak, i přesto že se sem vůbec nehodí, stojí zde do dnešních dní.
Asi po necelých dvou hodinách vycházíme před chrám a já se snažím, dle dohody, dovolat mobilem Lence. No jo, ale to by jej nesměla mít naprosto bez kreditu! Bohužel tento drobný nedostatek se „drobně“ v případě roamingu nejeví. Neumožňuje totiž přijímat hovory… :-)
No dobrá, tak co teď?… Vůbec jsme s Věrkou neměly představu, v které caffeterii by se naše skupinka mohla nacházet. A před chrámem už jsme taky dlouho postávat nemohly, protože k nám běhal jeden dročkař za druhým v domnění, že z nás bude mít kšeft. Jóó, jenže to netuší, že jedinou naší cenností jsou můj mobil (na dvě věci…), kamera a Věrčin foťák. Jinak jsme naprostí ztracenci bez peněz a pasů… :-)
Nechápu, proč nás až teprve po čtvrt hodině napadlo poslat Lence SMSku… :-) A kupodivu, tato prošla. Huráá! A tak o pár minut později už vidíme na konci náměstí známou osobu. Jsme zachráněny, jupííí! :-)
Takže z toho plyne poučení na příště. Při rozdělení se skupinky na několik částí je zapotřebí mít u sebe dostatek hotovosti, aby se v případě nouze bylo možno dopravit přes půlku Egypta zpět do hotelu a nestali se z vás z minuty na minutu bezdomovci. A dále si prověřit funkčnost mobilních aparátů. :-)

Vzhledem k tomu, že zastávám názor, že zážitků není nikdy dost a je zapotřebí vyhledávat další, ukecala jsem zbytek skupinky k prohlídce místního tržiště. Prvním bylo to klasické, pro turisty. Ale kousek za ním již začínalo to pravé, pro místní. To se mi líbilo podstatně víc. Co do velikosti se sice nedá srovnat s tím, které jsem později navštívila v El Daharu, ale i přesto to byla fajn prohlídka. Nabízelo se zde k prodeji maso, ryby, zelenina, ovoce, pečivo, oblečení, boty nebo například i živá kuřata. Opravdu to byla na malé ploše směs všeho možného. Samozřejmě že jsem všechno opět musela natáčet. Jen tu fotodokumentaci, bohužel díky mé trestuhodné zapomnětlivosti, nemohu nabídnout. :-(
Na zpáteční cestě směrem k autu jsme také viděli partičku asi dvanáctiletých kluků, jak si na ulici mezi domy hrají fotbal. Branky si udělali ze školních aktovek, z čehož usuzuji, že ze školy ještě ani nestačili dorazit domů. Když chtělo projet auto, jen uskočili a jen co byl vidět zadní nárazník, už zase vesele čutali dál. :-)

Zhruba kolem páté hodiny odpoledne nasedáme do naší Hondy a po radostném zjištění, že kontrolka se již umoudřila a nesvítí, se vydáváme na cestu zpět do Hurghady.
Ty brďo, najednou však zjišťujeme, že jsme místo na hlavní tah narazili na nějakou předměstskou vesnici. A tak stejně jako den předtím v Karaveeně projíždíme za značného zájmu a údivu místního obyvatelstva uzounkými uličkami této vesničky. Po pár minutách se nám konečně podařilo vyjet ven. Moc jsme si ale nepomohli, protože jsme se ocitli přímo na poušti. :-)
Klikatila se před námi nějaká „pochybná“ cesta. Ale protože byla široko-daleko jedinou, rozhodli jsme se po ní vyrazit. Ta se ovšem asi po kilometru zasekla u jakéhosi obydlí, před nímž posedával starší muž v galabíji. Jen co jsme zastavili (dál se stejně jet nedalo), seběhlo se k nám asi deset krásných štěňátek. Tak to bychom na poušti nečekali. :-) Ale to už nám šel naproti onen muž (asi z nás byl vykulenější než my z něj) a po pár minutách jsme již zase drandili správným směrem k našemu cíli.

Zbytek cesty už proběhl hladce. Jediné nad čím jsem se bavila, bylo zjištění, že Egypťané k jízdě za tmy vůbec nepotřebují světla. Úplně nejlepší je jet v závěsu za autem jako duch… Občas jsem opravdu musela namáhat oči, abych následně zjistila, že za námi jede několik aut bez zapnutých světel. Ovšem, když se nás rozhodly předjet, to blikaly ostošest. Dokonce i blinkry slouží k naprosto jiným účelům než u nás. Jóó, holt jiný kraj, jiný mrav… :-)
Na začátku Safagy zanecháváme Ahmeda, který už je konečně doma a pokračujeme asi dalších padesát kilometrů do El Daharu k našemu hotelu. Zhruba po deváté večer dorážíme na místo. Po rozloučení si ještě s Věrkou běžíme do baru nafasovat balené vody, abychom přes noc nelekly žízní a už se vidíme ve sprše našeho apartmánu. Žízeň je však větší, a tak praštíc batohy na pokoji, sbíháme zpět do haly, kde si na baru poroučíme tuplované pivo. Lepší tečku za naším výletem jsme si snad ani přát nemohly! :-)

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
20
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
Samy 05.03.2011 19:43
 

...i když se spožděním, mezi tím jsem se tam také podívala a napsala k tomu malé povídání, musím smeknout, krásně napsané a připomenulo mě to ten nádherný den strávený na venkově...jo a nás bylo 6 žen v jedné Hondě... a měli jsme to na dvakrát..Luxor i s únosem v poušti ;-)

  • Anonym (1)
argus 11.11.2009 12:09
 

Opět super čteníčko ;-)budu se opakovat :-) ..úplná Agatha Christie…jde vidět, že cestování a poznávání je tvoje hobby…a ještě sepsat vše do cestopisu...paráda...musím jen konstatovat ...poklonu tobě za cestopis ;-)

  • Anonym (1)
papoušek 04.10.2009 14:13
 

Super cestopis! :-)

kangasero 04.05.2009 09:48
 

Tak jsem právě dočetl a musím konstatovat,že to bylo naprosto úchvatné čtení :-) Tvé cestopisy bych si nejraději vytiskl a přidal do své skromné knihovničky ;-)

  • Anonym (1)
Marlin 01.05.2009 12:05
 

Tééédy,fakt to je takové pohlazení srdíčka,zvláště pak,když po podobném výletě moc toužím. ;-) :-D

  • Anonym (1)
Nefertiti-Sysi 30.04.2009 15:16
 

Veľmi príjemné čítanie !!! :-) Niečo podobné by som chcela niekedy aj ja zažiť... :-D najmä chrám v Dendere skoro ráno bez ostatných turistov a "skutočný egyptský život" pri Níle- to ma vždy fascinovalo... :-) Tiež počúvanie muezína (ak som to správne pochopila, tak išlo nielen o "azán"- zvolávanie k modlitbe, ale i o recitáciu z Koránu), by som si rada takto "naživo" vychutnala... tak snáď raz sa mi to splní... :-D

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Jaruš mushkela 25.04.2009 19:23
 

Teda Leni a Lucí, koukám na ten čas vložení. 8-O Odhaduji, že jste seděly u počítačů vedle sebe a předháněly se, kdo vloží příspěvek dřív! Trefila jsem se??? :-D :-D ;-)
Mějte se hezky. Už se těším na podzim, až zase spolu vyrazíme za dalším "dobrodružstvím". I když v tuhle chvíli mi to přijde tak stráááášně daleko. :-( :-(
A Lucí, příště pojedeš přeci jen s námi, víííď?! :-P

Lulu:-) 25.04.2009 16:55
 

Jaruš, vidím, že jsem přišla o hodně když jsem zůstala v Safaze... :-?
Dýchlo to na mě tu známou atmosféru Qeny, toho opravdového Egypta který mi tak učaroval a povedla se Ti ještě jedna věc: ač, k mé smůle, nemám ráda egyptskou stravu, při tvém popisování hodování se mi fakt seběhly sliny i na to kosheri
:-D

Lenka-D.G.I 25.04.2009 16:54
 

Uplne se tam vidim zase 8-O :-D :-D Ani jsem si nevsimla toho "grafiti" na zdi, kdyz jsme se fotili v Luxoru 8-O 8-O

  • Anonym (1)
Sk@nes 23.04.2009 13:18
 

Jaruš, to jsou skvěle prezentované dojmy z cesty za hranice všedních dnů. Dík. :-D

  • Anonym (1)
Kobra44 23.04.2009 11:25
 

Moc hezké čtení doslova na jeden nádech :-D :-D ;-)

manura 23.04.2009 09:08
 

krásné počteníčko :-D :-D

  • Anonym (1)
  • Anonym (1)
Jaruš mushkela 23.04.2009 09:00
 

Jóóó Kory, scénáře píše život. Já už to pak jen házím na ten papír... :-D :-D
Kéž bych ale už měla zase co přihotit!... ;-)
A děkuji všem nejenom za komentáře, ale i za to, že jste dočetli až na konec :-D :-D

  • Anonym (1)
Lucíí 22.04.2009 09:20
 

Naprostá bomba!! :-D :-P

Multík 21.04.2009 22:12
 

Tak Jaruš, tomu se říká poznávání se vším všudy. Úplně vyčerpávající podání a zážitky jsem sdílel s Tebou. Moc hezky psané. Tiše závidím a přeji hodně nových a krásných cest. :-P

  • Anonym (1)
Zpět na všechny diskuze